Do hospody se chodíme najíst, na pivo, pobavit se s partnery nebo přáteli. Chodíme tam i na jednání, nebo na pracovní snídaně, obědy, večeře.
Minulé pondělí naše moudrá vláda otevřela zahrádky restaurací a tak jsme si se dvěma kamarády v úterý řekli: "Aspoň jedno pivo je povinnost. Solidarita nám není cizí a tak hurá do hospody."
"Pravidla"
Sešli jsme se před hospodou, kde mají i výdejní okénko. Tam stáli lidé v rouškách frontu na výdej. My jsme roušky samozřejmě, jako občané dodržující pravidla, ať jsou sebehloupější, měli také.
Při příchodu do zahrádky jsme byli upozorněni, že až do usednutí ke stolu si roušky nesmíme sundat. OK. Sedli jsme si ke stolu a roušky sundali. Byli jsme upozornění, že pokud půjdeme na toaletu, tak jsme povinni si roušku nasadit a dodržovat vzdálenost 1,5 metru od ostatních účastníků zahrádkového veselí. OK.
Číšníci měli roušky a někteří i gumové rukavice. Jak nám říkají odborníci, tak rouška chrání okolí, nikoli jejího nositele. Jsem tedy snad něco víc, než obsluha v restauraci? Nikoli. Takže proč má obsluha roušku a já nemusím? Oni mají povinnost chránit mě a já nemám povinnost je? Nerozumím.
Další krok byl jasný, objednali jsem si pivo a jídlo, číšník nás obsloužil. Poté, co jsme dojedli jsme začali diskutovat, zda se můžeme přidat k vedlejšímu stolu. Bylo nám řečeno, že si máme nasadit roušky, přejít k cílovému stolu, přisednout a roušku si sundat. A až se budeme vracet zpět ke svému stolu tento rituál opět opakovat. Nerozumím.
Šel kolem pan vedoucí a tak jsme s ním zapředli řeč, že nám to připadá celé "volaaké absurdné". On řekl, že to není "volaaké absurdné", ale naprosto debilní. A zcela nelogické. Omluvil se nám za obtěžování, ale řekl nám, že celou tuto komedii, která nedává smysl samozřejmě dodržuje i s celým personálem, protože se bojí bonzáků. "Znáte to, jaký jsou některý lidi. Když můžou, tak ublíží".
Zahráli jsme si s několika okolními stoly hru na "nasaď roušku, pojď, sedni a sundej roušku". Bylo to vcelku zábavné. Zopakovali jsme to se třemi okolními stoly a nechali toho.
Když jsme s kolegy příjemný večer hodnotili, bylo to napůl fajn. Fajn z toho, že jsme se zase viděli, že naše oblíbená hospoda přežila, že jsme splnili solidární občanskou povinnost a podpořili živnostníka.
Pachuť z toho, co říkal pan vedoucí, v nás ale zůstala. Chodí mezi námi práskači a bonzáci, kteří se neštítí udávat a škodit. Páchnoucí odér komunisticko-estébáckých dob se mi vrátil. Ani nevím proč mě přišlo na mysl, že ryba smrdí od hlavy.
Fujtajbl.
Ve které hospodě jsme byli neprozradím. Ještě by někdo prásknul, že někteří číšníci neměli rukavice.
