Nechci soudit. Nikoho a za nic. Chci jen nahlas přemýšlet a skládat argumenty. A čtenář se může zamyslet se mnou a dospět k vlastnímu názoru. Tedy, pravděpodobně spíš čtenářky – pánové prominou, tohle je totiž hlavně o svobodě žen.
Americký Nejvyšší soud zrušil ŽENÁM právo na potrat. Právo na ukončení těhotenství do 23. týdne jim v roce 1973 zaručila kauza Roeová versus Wade. Tehdy se rozhodnutí soudu opřelo o 14. dodatek ústavy USA, který mluví o právu na soukromí.
Teď se rozhodnutí o tom, zda žena může jít na interrupci, vrací zpátky do rukou jednotlivých států. A že mnoho z nich už tohoto zlomového výroku využila a zavedla buď úplný zákaz, nebo nějaká omezení.
Chtělo by se mi křičet: ZPÁTKY NA STROMY!
V tomhle případě totiž nejde jen o to, že společnost, která opraví nějaký svůj předešlý přístup, je zpátečnická. I společnost může vyspívat a na základě zkušenosti přehodnotit některé normy. Ale tenhle krok se jeví jako krok zpět k nesvobodě, parodoxně v zemi, která se za kolébku svobody považuje.
Pominu můj osobní názor, že 23. týden je poměrně pozdě. Vím jak moc. Ale o to tu nejde. Jde o člověka, v tomto případě ženy a její vůle se svobodně rozhodnout, zda dítě bude či nebude mít. Tedy o svobodné vůli vědomého člověka! Ženy.
Už slyším ty hlasy mužů, že mají přeci taky právo do toho mluvit! Teď budu drsná, promiňte mi to, pánové. Ale v tuto chvíli je to více o té ženě a dalším životě. Žena-matka je prostě víc. Bez ní se to dítě nenarodí. Tak to prostě je.
Je to žena, která jde tzv. s kůží na trh, kdo podstupuje všechna ta úskalí těhotenství. Je to ona, která nechá všechny svoje procesy v těle i v psychice zapsat do dítěte. Je to ona, kdo se prozvrací prvním trimestrem, časem nechá ustoupit ledviny až do podpaží a její srdce si téměř lehne do vertikály, aby dalo prostor rostoucímu zárodku. Je to ona, která dítě musí „nějak“ vypravit ze svého těla. A potom? Potom je to zase jenom ona, kdo ho má čím nakrmit a zajistit mu tak imunitu, vybavit ho do světa virů, infekcí aj. patogenů. A to všechno by ráda konala s láskou a svobodnou vůlí, že to tak chtěla.
Jsem také matka. A vím tedy, jaké je to nosit dítě pod srdcem. Respektive chtěné dítě. Neumím si ale ani představit, jaké je to mít ve svém těle nechtěné dítě. A to ještě k tomu jako memento nějakého traumatického zážitku! Početí z násilí nebo za jinak neblahých okolností, to nemusí zvládnout každý! Totiž každá. A pak jsou tu i jiné okolnosti jako chudoba, zdravotní problémy, psychické zatížení…příroda je někdy krutá v tom, že dává otěhotnět i těm ženám, kterým to uškodí či stojí pak dokonce život.
A právě pokud už bych byla nějaké takové nesvobodné situaci vystavena, o to víc bych chtěla mít možnost, volbu, naději, že se mohu svobodně rozhodnout.
Na druhou misku vah musím však přidat jedno velké nepominutelné a neoddiskutovatelné závaží: jsou zde děti, které se neměly narodit, ale stejně se narodily, a jsou tím největším přínosem, jakým mohly být.
Myslím, že se nedopustím žádného přešlapu, když zmíním, že mám v řadách svých kamarádek i ty, které o přerušení těhotenství uvažovaly. Některé se i pro něj po dohodě s partnery rozhodly. Anebo samy, protože partner, rozuměj potenciální otec, najednou nebyl. Jasně, nebyla tam nouze, ani žádný zdravotní problém, ale byla tam okolnost, která by mateřství dotyčné tak či onak nějak ohrozilo, znevýhodnilo, poznamenalo.
Jedné mojí známé se ovšem díky jakýmsi nenadálým průtahům, po kterých už na interrupci nebyla vhodná doba, dítě nakonec narodilo. V jejích 53 letech! Z „nechtěného“ dítěte nakonec vyrostla krásná chytrá oduševnělá bytost, která kolem sebe rozdává jen radost a činí lidi šťastnými. A nejen to. Stala se vědkyní a svým bádáním na poli biochemie už přispěla k vývoji léku na Alzheimerovu chorobu.
Je to vždy Sofiina volba – vždy těžká a nikdy nevíme, zda správná.
Pravda je, že lidský život je dar, o tom žádná. Takové všechny ty pro a proti těch, co dětí mají moc anebo vůbec, všichni mají pravdu.
Chovám lidský život v neskonalé úctě. Přijde mi však pošetilé stavět život nenarozeného dítěte na roveň toho již žitého.
