Armádní generál ve výslužbě Petr Pavel nedávno v jedné televizní debatě a v souvislosti s Putinem vyjádřil pro mě „aha-efekt“ myšlenku: agresor považuje jakoukoli jinou než stejně agresivní reakci, za slabost. Jinými slovy – všechno, co do teď podnikl zbytek demokratického světa proti šílenci z Kremlu, je pro něho jen šimráním medvěda peříčkem na břiše.
Petr Pavel ví, o čem mluví. Pohyboval se ve vojenském světě dlouho, má zkušenosti. Naciťovat a rozeznávat psychopaty, sociopaty a mocenské kreatury se učil v těch nejrenomovanějších kruzích. Ale k tomu, abychom tohle pochopili i my „obyčejní“ lidé, pravdoláskaři, pacifisté (doplňme, jak je libo), nemusíme studovat na vojenských akademiích. Stačí se podívat kolem sebe.
S vlastnostmi tyranů a lidských zrůd není totiž člověk konfrontován jen ve světě válek, nýbrž dnes a denně i ve svých běžných životech. Rozeznat jejich hru není vůbec lehké a nic tomu nepomůže, že se pohybujeme v jejich blízkosti i několik let.
To, co se odehrává na velkoplošném plátně světa, může probíhat i v našich malých domácnostech. Vždycky tvrdím, že ta největší dramata a zvěrstva se dějí mezi čtyřma stěnami. Tam, kde agresor může zcela ovládnout prostor, bez diváků a svědků. Tak se nejlépe rozehrává EgoHra zakomplexovaného jedince. A když je agresor úspěšný, jde dál. Za hranice místnosti, do celého domu, na zahradu a ven do ulice, do světa… Ponižuje dál posílen dosavadními získanými body.
Síla rakety krátkého doletu v mezinárodních konfliktech může být v našich příbytcích rozdrobena do jemných ústrků, nejapných narážek, jízlivých dotazů a odpovědí, drobných šťouchanců až tvrdých facek. Nedat včas stopku a učinit přítrž takovému jednání jasně zadělává na další kroky agresora a eskalaci vztahu.
Jistě, jedinec/národ/země nemají chuť oplácet agresorovi stejnou mincí, dle hesla „zub za zub, oko za oko“. Vytáhnout jako odvetu stejný kalibr. To totiž vrací lidské společenství zpátky o tisíce let zpátky, do barbarského světa, kde však nešlo o přepych, další jachtu, více zlaté kliky paláce, ale o holé přežití. Jenže vše ostatní agresor právě považuje za slabost. Signál, že může zajít dál.
Rozeznat úlisného agresora není pro člověka zatíženého běžnými denními starostmi, natož srdeční nákloností, jednoduché. Většinou si nevšimneme, že je nám činěno příkoří, protože pomalu a systematicky. I Putin budoval obraz silného „spasitele Rusů“ více jak dvacet let! Připravoval se na velké tažení dlouho a důkladně. A tak není divu, že nyní za ním ruský národ většinově stojí a věří mu. Věří mu jeho dobrý úmysl. Věří mu, že zachraňuje ruský lid. Věří mu, že je silný a vyvede zemi z problémů, kterým Rusko čelí. Věří mu, že zpátky sjednotí všechny Rusy a vybuduje silné mocenské impérium. Co na tom, že přitom povraždí pár lidí, co mají jiný názor!?
Je to plíživý proces, zákeřné NIC, co prostupuje tam, kde není jasná překážka. Stejně, jako demokratický svět nedal Putinovi včas a jasně STOP jeho agresi při předešlých výpadech do okolních zemí, platíme i my ve svých běžných vztahových životech vskutku vysokou daň – ztrácíme svobodu.
Nemám návod, jak na tyrany, co zkouší, kam až mohou. Nemám sílu oplácet zlo zlem. Nemám recept, jak vyřešit choutky moskevského skřeta. Ale uvědomuji si, jak je důležité nelehat si na záda a neodhalovat břicho před agresorem, ať je jím kdokoliv.
