Tenhle příběh je z části fikce a zčásti skutečnost. Inspirovala mě k němu jedna zpráva z nejmenované televizní stanice, do které jsem promítla tak trochu i svoje vzpomínky. Ale takhle to klidně mohlo být.
Tihle dva se milovali už jako studenti na střední škole. Ale jen platonicky, kromě pokukování po sobě na každém školním mejdanu či lehkých dotyků rukou nikdy k ničemu dalšímu nedošlo. Když odmaturovali, na absolventském plese spolu protančili celý večer a na rozloučenou se jen potkali očima „Tak ahoooj.“. „Čau… a měj se!“
Dnes je jim přes čtyřicet. René má za sebou jedno manželství sice z lásky, ale jeho žena mu vyčítala snad všechno, i to, že je pohlavím muž. Má dvě roztomilé děti, syna a dceru, které do rozhodnutí soudu vidí nepravidelně a jen, když manželka nemá zrovna „svoje dny“. Julie je také čerstvě sama, vzala si o dost staršího, tehdy svého profesora z fakulty, a porodila mu dceru. Pro profesora to byl už druhý vrh a z dcery si udělal modlu, která přebila všechny snahy Julie být jeho ženou. Dlouho odolávala myšlence na odchod, když nakonec profesor podlehl náhlé srdeční příhodě v jenom vinohradském bytě. Po jeho úmrtí Julie zjistila, že měl několik milenek, kterým drolil svojí Julii tolik odpíranou něhu a vášeň jako starý rohlík holubům. A tak Julie plakala jen krátce.
Když se René a Julie na začátku března potkali v metru, poznali se okamžitě. Byť s rouškami na obličeji, jejich oči se spojily jako magnet a tak rychle, jako když se před těmi léty loučily. Oba velmi dobře vypadali, zachovalí čtyřicátníci, oba sportovci a vyznavači zdravého životního stylu. Také hotoví jedinci, co už zakusili plusy i mínusy života, ale nenechali se jimi nijak zvlášť semlít. To, že jsou oba „single“, byla vlastně v tom okamžiku marginální neznámá, i tak měli co dělat, aby se samým štěstím nepolíbili.
„Ahooooj“, vyl dlouze a toužebně René do nanoroušky. „Čau, jak se máš?“, naskočila Julie s tendencí si sundat „ten hadr“ z obličeje, zatím si ale jenom prohrábla vlasy nad čelem. „To je pakárna, co?! Ale poznal jsem tě hned“, vyjádřil svoje pocity René a naskenoval si Julii očima od hlavy až k patě. „No, já to nějak neprožívám, je to snad jen na chvíli“, utěšovala se Julie. Ten rozhovor v metru byl splašený, překotný, jako by chtěli stihnout všechno, co se za těch víc jak dvacet let neviděli, a k tomu ještě zafixovat budoucí setkání! „Hele, Smíchov, musim… dáš mi číslo?“, neotálel René. Julie souhlasila a byla rychlá.
Sešli se hned ten týden, symbolicky na Petříně, kde randí snad všichni z Prahy, když „poprvé“. Ano, bylo tam i to klišé, kdy se chechtali snad všemu, lámali se u toho v kolenou i v pase a zakrývali si ústa rukou, jako když jim bylo sedmnáct. K tomu René máchal rukama a dělal se větším a Julie mluvila skoro o půl oktávy vyšším hlasem. V rouškách.
Další setkání na sebe nedalo dlouho čekat. A další, a další…. Nemohli se sebe nabažit. Všechno, všechno bylo tak úžasné, všechno do sebe tak zapadalo… oni dva do sebe zapadali.
„Vzpomínáš, jak jsme kdysi oba měli jet na čundr na Skryjská jezírka?“ nadchnul se René. „Táta mě tenkrát nepustil, protože jsem si půjčil jeho motorku a vyflákal se na ní už u pískovny“. „Jasně.“ „Tak pojeďme teď, je to tam nádherný“, zasnil se René jak malý kluk a už se viděl, jak Julii podává ruku, když překonává obrovské balvany, a když padá, zachytí jí a konečně políbí. Jo, to bude ta příležitost.
Ačkoliv René měl doposud s ženami dostatek zkušeností, k Julii měl totiž jakýsi posvátný odstup, cítil ostych a respekt. A možná i strach, aby se mu zase nevytratila, jako tehdy po škole. Snažil se nic neuspěchat a nevyplašit jí, být jí jen nablízku. Ale to políbení, to políbení už by René moc chtěl! Pak už spolu zůstaneme na vždy, snil si René.
Ten týden měl René hodně práce a „ex“ si najednou vzpomněla, že by mu dala děti na víkend. Chvilky s dětmi René kradl pomálu a nikdy by neřekl NE. „Nikolka je dost unavená, tak žádný lítání do tmy venku, ať jdou prosím tě včas spát“, utrousila na odchod „ex“ a odjela. Samuel byl jak neřízená střela do desíti, ale Nikolka fakt vytuhla už v šest. Co s tou holkou je? ptal se sám sebe René.
Počasí, den jako vyšitý zlatou nití do kapesníku, nic nebránilo naplnění toho krásného plánu, výletu s Julií. Na konci klesání k řece jim bylo už takové horko, zpocení a s úsměvem skrytým rouškou se očima domlouvali, jak by bylo příjemné se svobodně nadechnout. „Sundáme je, co ty na to, Julie?“ „No, ale já mám tu starou maminku, nevim …“, myslela nahlas Julie, ale už už měla roušku v ruce. Tak ani nemuseli na velké kameny k jezírkům, protože jejich oči se setkaly a v tu chvíli byl i ten polibek neodvratný. René sevřel Julii v náručí jako ve filmu pro pamětníky, i ten splav tam hučel, no romantika na sedmou!
Druhý den po víkendu se Renému špatně vstávalo, hlava ho bolela jako střep a nohy ho sotva unesly. V pátek dostal kašel, jaký nezažil, přidaly se vysoké horečky a v neděli ho záchranka převezla na Bulovku. V úterý lékaři rozhodli o připojení na plicní ventilaci, ale Reného stavu to moc nepomohlo, v pátek se stav ještě zhoršil. V sobotu mu začaly selhávat ledviny. A v neděli René – zemřel.
Julie nechápala, proč jí René už přes týden nebere telefon? Nikoho z jeho blízkosti vlastně neznala, a tak mohla jen čekat, kdy se jí sám ozve. Neozval.
V pondělí ráno přišel Julii výsledek testu na koronavirus, ten si nechala udělat kvůli mamince, která byla už přes rok v ústavu kvůli Alzheimeru a Julie si vymodlila její návštěvu.
Test byl pozitivní. Ale Julie už byla dávno „po“, onemocnění virem COVID-19 prodělala bez jakýchkoliv příznaků před týdnem. A jen ho předala dál.
René si ten polibek tehdy užil…
