Děti. Věčné téma. A to ať už jsou malé či velké, vlastní či ty, co nám nějakým způsobem vstoupily do života. A také věčná konfrontace.
Už v polovině covidového roku 2021 jsme se spolu s mým redakčním kolegou Pavlem Pulkrábem v sérii článků Matky svých synů a synové svých matek I. – III. zamýšleli, jaká úskalí s sebou může nést výchova synů, speciálně jak se matky mohou podepsat na jejich budoucích partnerských životech.
Dnes možná kartu tak trochu obrátím a zkusím zaznamenat pocity některých matek, jak a proč právě dospělí synové často nastavují svým matkám nemilosrdné zrcadlo.
Není to jenom moje zkušenost, ale spíš poznatek mnoha mých kamarádek, o kterých mohu prohlásit, že je život zocelil. Dlužno říct, matek samoživitelek, či na nějaký pád samotných na výchovu svých dětí-synů.
Jak ta roztomilá stvoření, co zatím bez rozdílu, zda syn či dcera, jsou na nás matkách zpočátku naprosto závislá, v pubertě se přirozeně vyhraňují až nás zatracují, v rané dospělosti se pokoušejí odpojit od pupeční šňůry, aby nás v té pozdní zase našli jako spojence pro svá trápení…
Věčný koloběh generačních výměn a zvratů, ve kterých si neseme my rodiče a naše děti jedno společné – jsme rodina. Tedy společenství geneticky či sociálně propojených jedinců.
Ale zaměřme se na ty syny.
Dokud jsou to ti roztomilí malí kluci vyrůstající v úplné rodině, tedy kde je máma i táta, většinou nás matky vnímají jako zdroj základních upokojení, jistotu a laskavou náruč.
Jakmile ale vzorek otce z rodiny vypadne a matka se pod vlivem okolností musí více či méně ujmout obou rolí, stává se i silou, co musí zvládat mnohé nad rámec její přirozenosti. A čelit problémům, které by možná mužský prvek v rodině zvládal jinak, s přehledem, hravě. Matka nemá v tu chvíli na vybranou a stává se silnou, možná dominantní, prostě, jak já říkám, takovou QUEEN, královnou na piedestalu. Chlapečci k ní vzhlíží a přebírají její přístupy a modely, protože nemají jiný model jaksi k dispozici.
Pak ale dospějí. A najdou si svůj život a svoje partnerky. Založí svoje rodiny a hledají model soužití. A tam někde hluboko mají uložený model silné matky, co všechno zvládala (musela!).
Jenže poznávají, že existují i jiné modely – ženy, co umějí být slabé, závislé, hrají hry na neschopnou až přecitlivělou. Zjišťují, že vedle takových žen se jaksi lépe roste, najednou se cítí silní oni a je jim to příjemné.
Najednou je pro takového syna tahle nuceně silná matka, kdysi královna na piedestalu, terčem kritiky právě za její sílu. Za vše, co musela v jeho dětství tlačit sama před sebou, a dovést ho k samostatnému životu. Jistě tak činila v dobré víře, že dělá to nejlepší, co umí.
Ale tím to nekončí – matka stárne a její kdysi nuceně nabitá síla pomalu odchází. Začíná mít problémy, na které nestačí, a potřebuje se o ně podělit a najít oporu v řešení.
Jenže taková slabost, dosud u silné matky nevídaná, je změnou, která obtěžuje. Syn v ní podvědomě pořád hledá tu silnou královnu, co si ví se vším rady. A nechápe. Je přehnaně kritický, a to navzdory tomu, že kdysi s ní souzněl. Prostě nepohodlná proměna, které nerozumí.
Právě velká kritika a jistá míra nesoucitu ke svým stárnoucím matkám je častým projevem synů vychovávaných silnými ženami. Neodpouštějí zejména slabosti, které jsou ostatním ženám jinak vlastní. Snad nějak opět podvědomě chtějí, aby jejich matka zůstala silnou, když už se přeci jednou na tu cestu vydala. Ale zároveň její silou pohrdají. Snad proto, že okusili vlastní sílu vedle jiné ženy.
Tohle nemá žádné řešení. Ostatně pořád bychom to měly být my matky, ty dospělejší než naši synové. A tak nám nezbývá než zmoudřet, což je patrně jediná možná a přijatelná forma změny kdysi královen.