Pandemie, která tady nebyla, pomalu končí a každý den se postupně dostáváme do běžných kolejí. Měl jsem na jazyku do normálu, ale to si ještě počkáme. To mi říkalo podvědomí, protože po tom toužíme. Dostat se do normálu.
V těch běžných kolejích je součástí naší práce i stanovování a vyjednávání cen.
Během vynuceného domácího vězení jsem se jako angažovaný člověk zúčastnil několika on-line seminářů jak se známými, tak i novými, vesměs zajímavými lidmi, kteří se maximálně snažili být užiteční a měli zájem pomáhat. Odnesl jsem si z toho tři témata nebo poznání. Jedno je hrozné zjištění, že stát opravdu nemá zájem o seriózní, menší a střední české firmy jako dodavatele. Druhé je, že stát opravdu nestojí o aktivní a schopné občany, aby pro něj pracovali, pomáhali mu a radili.
Třetí téma je poskytování slev. Obecně. V několika dotaznících a diskusích to bylo i nosné téma. Jakou slevu jste připraveni svým zákazníkům v rámci koronakrize poskytnout? Hovořilo se pouze o slevách. O kvalitě, kvantitě, nákladech, rozumné marži se nehovořilo. Pouze o slevách.
Sleva ekonomiku na nohy nepostaví
Tím, že jako zákazník žádám o slevu se zároveň stavím jako dodavatel do pozice, že budu muset také slevu poskytovat.
Pracuji ve službách, projektovém managementu. Ceny v našem odvětví se podstatně pokroutily během krize v letech 2008-2009. Některé firmy v zoufalé snaze získat zakázky nastavily cenou politiku zcela mimo realitu. Cena se totiž skládá nejen nákladů, jako jsou mzdy, nájmy, energie, doprava, apod., ale skládá se také z rozumné marže. A marže je přeci ten důvod, proč to podnikání provozujeme! A ta marže nejsou jenom luxusní auta, dovolené, domy jak si jednodušší spoluobčané a jejich stejně jednodušší vládní reprezentace myslí. Z marže se platí další investice, rozvoj firmy. Když firmu rozvíjím, když investuji, dávám práci dalším lidem, vytvářím daně.
Stále se hovoří o tom, jak je třeba býti solidární. Souhlasím, buďme k sobě solidární a dávejme si vzájemně práci za standardních podmínek a tedy i standardních cen. Pokud se podíváme do obchodů, tak například ceny potravin letí nahoru. Obchodníci rozhodně nebyli solidární a ceny nezbytností vystřelily směrem vzhůru. Přitom k tomu, až na naprosté výjimky, není racionální důvod. Takže každý z nás musí nezbytné produkty taky nakupovat beze slevy.
Poskytování slev je cesta do pekel. A jako každá cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Poskytování nesmyslných slev vede ke zhoršení kvality služeb, k nevytváření rozumné marže a tím v konečném důsledku k tomu, že se firmy nemohou rozvíjet. A také nevydělají na daně. Například snaha vlády přenést část odpovědnosti za nouzový stav na pronajímatele a majitele nemovitostí tím, že musí poskytnou 30% slevu z nájmu povede k tomu, že majitelé nevytvoří zisk, nezaplatí daně, budou muset například odložit plánované opravy nemovitostí. Tento problém se zřetězí i v tom, že bude méně zakázek pro stavební firmy.
Sleva = nižší kvalita
Už vidím ty šéfy nákupu ve velkých firmách, jak budou úkolovat svoje nákupčí, aby z každého vyrazili koronavirovou slevu. Je to velmi krátkozraký postup pro všechny, celou společnost. Ta firma dostane sice slevu, ale taky dostane službu horší kvality. A nenalhávejme si, že nikoli.
Nikomu neříkám, aby službu, která normálně stojí 100 nakupoval za 150. Ale nakupujme ji za 100 a nesnažme se ji nakupovat za 50 a myslet si při tom, že dostanu tu samou službu jako za 100. N E D O S T A N U.
Výjimkou je současná vláda. Ta nakupuje za 500 to, co nemá hodnotu ani 50.
Je prostě potřeba, abychom "si dali vzájemně vydělat". V tom projevme solidaritu, o které se teďka všude pořád dokola hovoří.
Myslím si, že ten průšvih, který nás potkal a jehož důsledky ještě ani nedohlédneme, není důvodem k masivnímu poskytování slev. Měl by být naopak důvodem k tomu, abychom nakupovali a prodávali za normální, rozumné ceny a dosahovali rozumné míry zisku. To je princip kapitalismu. Čím více bohatnou firmy, tím více bohatnou jednotlivci. A tím celá společnost. A levicoví blouznivci si mohou říkat co chtějí.
A ještě jedna solidarita. Tento princip solidarity mě učil už jeden známý Švýcar v roce 1988. Ptal jsem se ho, proč nenakupuje v levném supermarketu, ale u dražších malých obchodníků. Vysvětlil mi, že je třeba se vzájemně podporovat a ne posílat peníze do velkých řetězců, jejichž majitele nikdo nezná. Já dám vydělat kolegovi Švýcarovi a on zase mě. Chci, aby se měl líp! Když on se bude mít líp, bude platit vyšší daně a budeme se mít líp všichni. Jak známe Švýcarsko, tak to pravděpodobně dodržují skoro všichni.
