Hynku, Viléme, Jarmilo!, jak by zvolal Mácha. Jenže čert ví, jestli se tak vůbec jmenovali.
Existuje takový fenomén, který se zrodil jistě už dávno, pradávno. To jen já jsem ho zaznamenala asi až v pěti letech, kdy sestra chodila do Junáku. Tam každého oslovovali úplně jiným jménem, než jaké měli! Jasně, přezdívka to byla.
Ale o přezdívkách psát ani tak nechci.
Mezi mými blízkými, kamarády, přáteli, anebo jen známými se jen zřídka kdy oslovujeme jmény, která máme v průkazu totožnosti. Nejde jen o to, že jména mají zhusta jakési zažité modifikace, jako Jan = Honza, Jenda, Jeník, nebo Josef = Pepa, Pepík, Jožo…. Ale spíš se časem ustálila tak, jak nám jdou k té které osobě tak říkajíc více do pusy. A tak se stane, že z Alice je Eliška, Elis či Lujza, z Martina je Franta, z Radky je Radek, z Karolíny je Kareee, z Boženy je Ráchel… a ze mě, je Ifu. Irenko mi ostatně říká už snad jen moje maminka. Jinak s přesným oslovením Ireno se skoro taky nesetkávám. Vždyť já sama si říkám Ire!
Tohle ale není výjimka: kamkoliv přijdu, představíme se, já sice vzápětí dotyčného jméno zapomenu, ale to vážně nevadí, protože obratem toho člověka někdo nazve úplně jinak, tak co?
Jednu mojí dobrou známou jsem léta oslovovala Andreo. Takhle jsem se s ní seznámila, takhle jí oslovoval manžel, kamarádi, všichni okolo. Když jednou jsme se potkaly na poště a Andrea předložila OP. Stálo tam Eva. Jak Eva?, zrozpačitěla jsem. No, jsem Eva, ale mně se Eva prostě nelíbí.
Když se nelíbí, nelíbí. Nebo se s ním prostě a jednoduše nelze ztotožnit. Či se jenom chceme jmenovat jinak. Jméno se dá změnit, naše zákony to umožňují. A dnes už nejsou výjimkou ti, co to využili.
Křestní jméno si ale obvykle neměníme. Možná si ho přetváříme k obrazu svému, nebo si dokonce řekneme, jak chceme, aby nás ostatní oslovovali (jsem Anna, neříkejte mi Ančo…. jmenuju se Zdeňka, ne Zdena! …mé jméno je Barbora a nesnáším, když mi lidi říkají Báro, to je úplně jiný jméno…Ivana, ale pro vás klidně Ív), někdy spíš k němu přibude další (jsem křtěný Jan Tomáš…), ale v zásadě jde s námi naše křestní jméno celým životem tak, jak nám ho vybrali naši rodiče.
Inspirací, důvodů a klíčů, podle kterých rodiče tohle páchají, může být vážně přehršel. Tak třeba:
- tradice táhnoucí se mnoho pokolení – prapraprapraděda byl Vašík, praprapraděda byl Vašík, prapraděda byl Vašík, praděda byl Vašík, děda byl Vaší, táta je Vašík, tak ty budeš taky…. Vendula 😊
- trendy a móda daného jména – a tak se stane, že některé ročníky se jen hemží Jakubama, Robinama, Tomášema aj.
- inspirace filmovou hvězdou či akčním hrdinou – v tomhle jsou mistři Američané, kteří ve své adoraci TV průmyslu dávají svým dětem bizardní jména (asi zapomínají, že jejich děti vyrostou a ponesou si je životem dál)
- neshoda na jméně mezi rodiči – jméno potomka je pak spíš výsledkem kompromisu
- náhoda – tak to je skoro ta nejožehavější varianta výběru, ale dobrý….
- snaha šokovat – další rizikové počínání
- jméno je projevem příslušnosti či sympatií k nějakému náboženství, filozofii, komunitě
Ne zřídka jsou hlediskem při výběru jména tzv. NEdůvody, tedy jak rozhodně ne! To v případě, že nám ono jméno asociuje někoho nepříjemného (Petra? Nikdy! Takhle se jmenovala ta koza z 8.B., co mi se mi posmívala, že neudělám výmyk), nebo obecně negativního (Adolf).
Nemůže opomenout ani fakt, jak se někteří rodiče (samozřejmě neúmyslně!) výběrem jména svým dětem pomstí, a to hlavně v kombinaci s příjmením (Pelagie Vopičková). Nebo je minimálně předurčují k pěkně zapeklitým životním situacím.
Moje maminka vždycky říkala, že každé jméno je hezké, když se hezky vysloví. Tak na tohle nezapomeňte, až budete šeptat třeba ty můj Eustachu/Cypriáne/Kolomane/Oreste… ty moje Taiso/Despino/Euniko/Narciso!
