„Kolik ti je?“ Tuhle otázku dostaneme za život nesčetněkrát Poprvé už jako docela maličké děti, že si to ani nepamatujeme. Pokud ještě nevládneme řečí, neohrabaně ukážeme prstíčky. Jak jde čas, obvykle z nás vypadne číslo. Číslo, které nám odměřuje jediná spravedlivá proměnná – čas.
Neřešíme
Do jisté doby náš věk prozrazuje mimo jiné příslušnost k určité instituci – školka, základní škola, střední škola, vysoká škola… Věk je tak čitelný a nedá se v něm moc tápat : ...já chodím do Berušek. A ty? … vyjmenovaná slova jsme ještě nebrali, ale už umím všechny zpěvné ptáky! ...ta fyzika je totální výmaz, kámo.
Zatímco zhruba do dvanácti let si nemáme tendenci věk nijak připouštět, a tedy ani upravovat, úderem hormonální revoluce se nám začne pozdávat „to číslo“ poněkud nedostatečné a zkoušíme se ostaršovat. Tohle konání nám ale vydrží poměrně krátce a zbytek života si spíš ubíráme.
Přidáváme
Když je dívce zhruba dvanáct a den, nutně potřebuje vyvolat dojem, že jí bylo aspoň čtrnáct, jinak ten kluk z 9. C s ní nepůjde do kina. V patnácti kluk udělá vše pro to, aby mu věřili, že je mu osmnáct, načepovali mu bez řečí pivo a prodali cigarety.
V osmnácti si mladý muž zase rád přihodím pár let, aby ho ta holka z páťáku na „medině“ nevypoklonkovala před vchodem do jejího bytu. A v pětadvaceti se zase o chlup ostarší před kolegy manažery, aby nevypadal jako nějaký ušák.
Aaaa, už se to láme.
Ubíráme
Třicítka se jeví jako zlomová, toto číslo již budí jistý respekt. Naše tváře už nezdobí akné, patrně máme dostudováno, čili něco už umíme a víme, ale pořád se ještě rozhlížíme po životě. Jenže ve třiceti, zejména nám ženám, začne „Luna“, respektive její cyklus neúprosně ukrajovat z času pro reprodukci. Tak proč si neubrat rok, vždyť devět a dvacet zní líp, ne?
Čtyřicítka dle mého nejvíc sluší mužům. Je to věk velkého rozletu a zároveň stability. Ale i ženy by se mohly s tímto číslem cítit velmi komfortně, neboť stále působí šťavnatě a ne výjimečně omlazené čerstvým mateřstvím.
Prezentujeme
Z nějakého mně neznámého důvodu se lidé po padesátce začnou ohánět věkem.
Nesnáším to. Připomíná mi to trapnou totalitní hlášku: Neraď, pokud Ti nebylo padesát a nebyl jsi v Rusku. Ano, v padesáti se předpokládá, že člověk „má nakoupeno“ a umí si se životem už poradit. Jenže kolik padesátníků-hlupáků máme stále kolem nás?
Úderem osmdesátky jako by lidé začali dávat na obdiv, kolik jim je – tímto věkem už se netají, spíš jako by chlubí: Jooo, paninko, to mě už bylo OSMDESÁT! Taková legitimace ke zdravotním problémům a právo na bolest – přednost – uznání.
Jsme
Teď pronesu kacířskou větu, ale troufnu si - já věk neuznávám! Totiž to číslo. Samozřejmě respektuji věk jako hranici pro nějaký právní akt, jako jsou zletilost a pod. A také tu není řeč o neúctě ke stáří. Spíš projev obdivu k těm, kdo fungují mimo rámec jejich „čísla“. Ta troufalost dopřát si měřit věk radostí ze života bez limitů a předsudků, cítit se jako dítě v sedmdesáti a naopak jako zralý člověk ve dvaceti. A respektovat spíš svojí osobnost než věk.
Ale co já tu kážu!? Je mi sice fine 50, ale v Rusku jsem ještě nebyla 😊.
