A je to tady! Už to začalo! Ať si všichni škarohlídi či „covidoví zahleděnci“ říkají, co chtějí, já už HO cítím. Jaro je za dveřmi.
Jeho příchod příroda hlásí nezaměnitelnou vůní, a to ve chvíli, kdy se ještě zdánlivě vůbec nic neděje. Ale už to tak zvaně visí ve vzduchu, což je v tomto případě téměř přesné. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak je příroda moudrá, jak přesně ví, kdy má začít na sobě „makat“ - kdy vypučet, vylétnout, zadělat na potomstvo. Ráda bych se cítila být víc její součástí a aspoň z části byla tak kompetentní. Jenže my lidé si ve jménu stále větší a delší výkonnosti vytváříme pořád nějaké iluze: iluzi světla, tepla, naše smysly oklamáváme žárovkami, obrazovkami televizí a monitory od počítačů, mobily. K tomu se dopujeme kafem, alkoholem, sladkostmi, pornografií…, jen ať se udržíme v chodu.
Není ale nad to vylézt ven, z té svojí vyteplené osvětlené bubliny, pořádně se nadechnout a nacítit se na to, co udělat.
Suchý únor a půst
Pro naše těla začalo biologické jaro (světe div se!) už 12. února a skvělý Lunární kalendář Krásné paní Kanyzové mi laskavě připomíná, co si teď zaslouží větší pozornost a čeho se vyvarovat. Pomalu mi začínají zapadat do sebe všechny ty zvyky a obyčeje, náboženské rituály, všechny ty suché únory a masopusty a podobně. V únoru jsou totiž nejcitlivější játra a žlučník, a tak je prostě logické nechat tyhle bůčkama a pivánkama celoročně zcela vytížené orgány odpočinout
Návrat k „normálnu“
Covid nás v dobrém slova smyslu vyhnal do přírody. Jestli mají mít i dospělí nějakou „třídní učitelku“, pak jí budiž právě příroda. Jak ta se vyrovnává s karamboly a katastrofami, které ovšem většinou spískají právě lidé! Letos přírodě ovšem v jistém ohledu paradoxně pomohla zoufalá situace se zákeřným virem. Omezení leteckého provozu a vůbec útlum mamutích chemických a průmyslových gigantů vrátilo přírodě aspoň kousek „normálna“. Tím mám na mysli třeba rozpoznatelné střídání všech čtyř ročních období, kdy v létě je slunce a bouřky, na podzim vítr sundává listí, v zimě sníh a na jaře agresivní zelená. K tomu se částečně, ale až zázračně doplnil deficit vody. „Sousedko“, volal na mě nadšeně soused Karel, „tak se nám po třech letech vrátil do korýtka Karlický potok!“ Samou radostí jsem mu za tuhle novinu dne ani nepoděkovala a běžela se podívat, jestli to není jeden z jeho vtípků. Nebyl. Skutečně v místě, které už ovládla tráva a nálety různých stromů, se klikatil malinký „čůrek“ vody, který ovšem poté, co odtál letošní sníh, posílil na regulérní potok. Uf, přírodo, tak to bychom měli za „1“.
Západ Slunce a kupa hnoje
O víkendu nás slunce vytáhlo s kamarádkou na procházku do kopcovitých Haloun, vesnice na úpatí Brd. Odměnou za výstup poměrně dlouhého táhlého kopce je nám vždycky oblíbená vyhlídka, místo s nejkrásnějším a nejširším panoramatem. Celou cestu jsme nasávaly vzduch plný nápovědy o jaru a nechaly se unášet tou změnou atmosféry. Těšily jsme se na ten výhled a tak trochu spěchaly, abychom jej stihly před západem Slunce. Když jsme dorazily na vytoužený vrchol a včas, místo kýčovitého západu Slunce se nám před očima tyčila obrovská halda hnoje. Podívaly jsme se na sebe a rozesmály se, protože tomuhle jsme nemohly ani nic vytknout ☺. „Jaro je tady, čuchni, jak voní“, řvaly jsme smíchy.
Modlitba za naději
Vypadá to, že jaro letos přijde zcela přirozeně a s ním k nám všem snad i naděje na rozřešení dalšího bytí, života, ať už s- nebo bez- Covida. Přeju nám lidem, aby se věci daly do pořádku a aby nám příroda v tomhle snažení pomohla, a to navzdory vědomí, že jí pořád dáváme tak zabrat. Přimlouvám se u přírody za pomoc a hledám v jaru naději.
