Jsou chvíle, kdy si více než kdy jindy uvědomíme, jak moc znamená život. Tohle zamyšlení vzniká právě pod dojmem jedné takové chvíle a mojí velmi osobní radostné události.
Život. Začátek všeho. Zrození nového jedince. To vypadá jako úplně samozřejmá a jednoduchá věc. Ale je to ten největší zázrak. Akt hodný dimenze Vesmíru.
Už je to pěkná řádka let, co vždycky, když přijde den mých narozenin a všichni moji blízcí mi gratulují, já blahopřeju mým rodičům. A děkuji. Děkuji jim za to nejvíc, co mi mohli dát – za život. Ten den je totiž nejen mým, ale jejich. Je oslavou toho, že se v lásce spojily dvě bytosti a z toho vzešel nový život. Tihle dva tehdy mladí krásní milující lidé mi také dali do ruky dvě karty – Eso a Žolíka. Eso, to už je to zrození samo. Žolík je to, jak a čím svůj život naplním.
Když už je nám dar života dán, je naší nejvyšší povinností ho naplnit, jak nejlíp umíme. Ne, neříkám, že to musí být vždy snadné, a také slovo „povinnost“ může v této souvislosti vyznít až nepatřičně. Druhým dechem ovšem dodávám, že tahle povinnost by měla být radostná a nad všechny ty, které k nám přicházejí z vnějšku. Naplňovat svůj život láskou, pravdou, pokorou, soucitem a štěstím je povinnost, ke které jsme se zavázali už svým zrozením.
Je škoda, jak někteří lidé nedokáží docenit dar svých rodičů, toho Žolíka, a promrhají svůj život jako by měli samozřejmý nárok na reparát. Paradoxně většina lidí si uvědomí zázrak života, až když o něj přicházejí nebo se zásadně změní jeho kvalita. Dar života bychom však měli mít na paměti pořád, každý, každičký den. Ať je radostný nebo bolestný. A tak ho také žít.
Vždycky si vzpomenu na lidi, co prošli peklem koncentračních táborů. Tito lidé mají právo být uzavření, ukřivdění, zahořklí, třeba i zlí. Ale skoro nikdy nejsou! Ba naopak, radují se z každého okamžiku a užívají obyčejné věci a čas, který jim osud nadělil. Právě od těchto lidí často slyšíme, jak život je nejvíc. Oni vědí. A my se od nich můžeme učit, jak žít.
Poslední dobou je hodně diskutována kvalita života v souvislosti s dlouhověkostí. Zda opravy a repase našich fyzických těl nejsou tak trochu na úkor možnosti úplně obyčejně zemřít stářím. Otvírá se otázka nesouladu mezi odcházením těla a mozku, lpění na životě, jehož kvalita je mizerná. Co je ještě důstojné a co už ne?
Není jisté, že život v takové formě, jakou jí žijeme, existuje ještě někde jinde. Naše životy jsou výjimečné, jedinečné, každý jeden. Proto oslavujme život, a nejen ten nový, tvořivými myšlenkami a láskyplnými činy, které nás posunou v našem duchovním vývoji. Oslavujme život pořád, a nejen ten den, kdy jsme se narodili. I když právě tady ta velká jízda začíná.
Tohle zamyšlení je tak trochu věnováno mým rodičům, kteří mi dali život, a mému synovi a Janě.