Že vztahy jsou jednou z nejsložitějších a také nejdůležitějších kategorií našeho života, na tom se asi můžeme shodnout. To vzájemné prolínání se našich osobností, citů, zájmů a energií nám někdy dokáže pěkně zamíchat kartami osudu. Je tedy až zvláštní, že nás na vztahovost skoro nikdo a žádný systém nepřipraví.
Ach ty vzory
Ve většině případů načítáme a poté opisujeme vztahy k druhým od svých nejbližších; rodičů, sourozenců, prarodičů, příbuzných či jinak blízkých lidí. A že vztahy v rodinách nebývají zrovna tím ideálním vzorem! I když vycházíme z předpokladu, že naše rodiče si každý svého partnera více či méně (doufejme více) svobodně vybrali, nemusí se vyvíjet jejich vztah idylicky. Jednak se každý sám (v ideálním případě) během soužití nějak vyvíjí, jednak se i my, děti svých rodičů, rodíme jako jedinečné osobnosti s vlastní identitou. A tak si nemusíme časem či automaticky rozumět.
Partnerství vs. rodičovství
Tady musím zmínit svou jakousi až kacířskou teorii, že dobré vztahy by měli mít a rozumět si především partneři. Myslím tím rodiče dítěte. Ti vytvářejí pak jakýsi model fungování v partnerství právě svým dětem. A ten model by měl být harmonický. Dítě jej sice nemusí samozřejmě převzít do svých vztahů, ale mělo by se v něm alespoň po nějakou hájenou dobu cítit bezpečně a milované. Lásku partnerů a jejich lásku k dítěti/dětem lze tedy vnímat odlišně, byť stále je to o lásce. Dítě by nikdy nemělo být postaveno nad vztah těch dvou, co se a jej milují. Partneři by měli být především milenci a k tomu rodičové.
Z tohoto úhlu pohledu je ošemetné zachovávat nefunkční partnerství, takové to „naoko“, než děti vyrostou. Děti nepřicházejí na svět zcela nevědomé. Rodí se vybaveni vším, co je pro život potřeba Jsou úplně hotové, už když se narodí, a pak už jenom obrušují svoje dokonalé vědomí a instinkty o poznatky a zkušenosti z průběhu jejich života. Děti se nikdy v nefunkčním vztahu nemohou naučit milovat. Naučí se mnohému – toleranci, respektu, různý dovednostem…, ale jen stěží čisté lásce. A dobrým vztahům.
Kukačky
Mám pár přátel, kteří si ve svých rodinách od začátku připadají jako kukaččí mládě. Byť evidentně milování, jejich myšlenkové pochody a názory, prožitky a zkušenosti se na hony liší od těch rodičovských, sourozeneckých či jinak biologicky spřízněných. A ačkoliv vyrůstali „v jednom hnízdě“, vedeni stejnou rodinnou taktovkou a živené stejnými emocemi, nedokážou se vztahově na rodinu nijak napojit. Nejde o „nelásku“, ale spíš o jiné vnímání vztahů a lásky v rodině. Tady je asi na místě zmínit i faktor poněkud neuchopitelný – duševní vyspělost jedince. Prostě, jak je ta která duše tzv. stará. A není to vůbec otázka věku. Podobně staré duše si lépe rozumí, prostě souzní. A teď si vezměme, když duše dítěte je o mnoho starší, než duše jeho rodiče!?
Bližší přítel než příbuzný
Jak se říká, přátele si vybíráme, rodinu nikoliv. Dokonce mi přijde častějším pravidlem, že porozumění a hladké vztahy nalézáme mnohem častěji právě mimo rodinu. Není divu, vždyť k dobrému vztahu patří pocit svobody a rovnosti. A přátelství patří mezi nejsvobodnější formu vztahu, proto se v něm nezřídka cítíme lépe než v rodině či partnerství.
Učitelka Život
Školou vztahů je primárně život v rodině, ten se časem rozšiřuje na instituce až přeroste do široké společnosti. A my se učíme tak trochu za pochodu, odžíváme si to. Vysvědčení nám vystavuje sám náš život, tedy to, jak se ve vztazích sami cítíme. Ale ať už jde o vztahy rodinné či ty „svobodnější“, je dobré je vždy kultivovat a pěstovat, jako vzácnou rostlinu.
