V mojí rodině byl dluh sprosté slovo. Nevzpomínám si, že bychom si kdy na něco půjčovali, na všechno se muselo ušetřit. A šetřilo se hodně. Skoro bych řekla, že až příliš, což možná reflektovalo náturu mojí maminky, která má dodnes svoje sebehodnocení dané mírou svého „obětování“.
Peníze jsou svoboda.
Na druhou stranu jsem nikdy neměla pocit, že by mi něco materiálně chybělo. Jako jedináček jsem byla hlavní rodinná investice, což přineslo nejen vždy bohaté Vánoce, ale také velký tlak na moje ROI (return on investment). Dodnes mi není jasné, jak přesně byla návratnost investice do mne definovaná, nicméně stále bojuju s tím, že není dostatečná 😊
Ale zpět k dluhům. Před revolucí, v mém dětství a dospívání nebylo samozřejmě lehké si půjčit na cokoli jako dnes, notabene nebylo ani na co si půjčovat. Spořivá kultura u nás doma ve mně ale vybudovala extrémní strach z toho se zadlužit. Vlastní příjem představoval svobodu o penězích rozhodovat, což přineslo i radostné utrácení. Radost z prostoru, který nepodléhá kontrole rodičů a dodnes představuje moje cash flow něco, o čem se nemluví, protože je to za hranicí mojí intimity.
Dluhy mi do života vstoupily ze dvou stran.
Jednak při zakládání rodiny se jim už nebylo možné vyhnout, protože jsem toužila po intimitě definované vlastním domem. Strach byl ale velký, takže jsme raději opatrně několik let dům dodělávali, než abychom skočili do velké hypotéky. Dodnes si to ale vyčítám, protože moje opatrnost nás připravila o trojnásobné zhodnocení investice do pozemků, které jsme tehdy mohli investičně nakoupit vedle toho našeho. Za klidné spaní mi to však stálo.
Ve stejné době jsem se jako stratég v reklamní agentuře často podílela na tvorbě kampaní na půjčky, které měly k lichvě jen maličký krůček. Touha lidí po věcech je motorem ekonomiky, nicméně jsou lidé, co si půjčí na nový iPhone za velmi nevýhodných podmínek, které je poté pošlou do dluhové pasti. Právě u těchto projektů jsem nejvíc řešila etický konflikt.
Když píšu tento článek, je první adventní neděle. Možná mám zkreslené vnímání tím, čím se zabývám (udržitelnost a udržitelná móda), ale letos poprvé vnímám bojkot Black Friday. A různé další iniciativy, které se Vánoce snaží nasměrovat jinam než do konzumního šílenství.
Zadlužený Ježíšek
Asi i vzhledem k mé výchově je pro velmi těžko pochopitelné, když se někdo kvůli hromadě nesmyslných krámů pod stromkem a žlučníkovému záchvatu z přejedení zadluží. Opravdu ten pocit „můžu si to dovolit“ stojí za další měsíce strachu, že nebude z čeho zaplatit další splátku?
Vím, je to těžké, když si vaše děti do dopisu Ježíškovi vykopírují kompletní sortiment elektra z Alzy. Je to těžké, když si místo dopisu Ježíškovi zakroužkují 20 plastových panenek z katalogu Bambule. Když si pouštíme videa z Vánoc, když byly moje děti malé, často se až stydím, kolika krabicemi jsme stromky obložili. A kolik z nich upadlo do pár dní v zapomnění.
Je klišé napsat, že Vánoce nemají být o nesmyslném utrácení. Právě naše utrácení pohání ekonomiku k vrcholu růstu, za kterým už ale možná velmi brzy číhá obrat směrem dolů. Vánoce mají být výjimečné, patří k nim slavnostní jídlo a patří k nim radost z dárků.
Ale věřím, že cesta k tomu všemu nemusí být dlážděná půjčkami. Možná stačí jen více přemýšlet, jak to celé vyčarovat s omezeným rozpočtem. Dát dětem hranici v počtu objednávek Ježíškovi.
Domluvit se v rodině, že letos si každý dáme jen 1 dárek do 150,-. Nakoupit drobnosti v charitativních obchodech. Napsat svému partnerovi báseň (dobře, tak aspoň do diáře na 2020, když potřebujete něco zabalit 😊). A nebo koupit něco v bazaru či na blešáku. Něco, co bude mít pro vaše blízké sentimentální hodnotu, připomene jim něco hezkého a vás bude stát pár korun.
Protože dokonalý dárek není ten nejdražší, dokonalý dárek je ten, který se dotkne srdce.
Hezký advent!
