Kamarádka přišla onehdá na kafe a byla celá rozladěná, že to doma není nic moc, že je přítel už nějak dlouho nenaloženej. Nemá energii, není s ním žádná sranda. Potřebovala zkonzultovat, jak je to s náladami nás pánů po 50. Chvíli to z ní lezlo, nechtělo se jí přiznat, že se doma hádají a nakonec z ní vypadla věta: "Není nic horšího, než z práce frustrovanej chlap". Že ho to tam nebaví, že už je tam moc dlouho, že ho zase nepovýšili, že musí řešit i nějaký politický vztahy. No a to se pochopitelně projevuje i doma. Spojené nádoby fungují. Navíc ví, že jsem v korporátu také dlouho dělal.
Přítel má už dlouhá léta velmi lukrativní post u mezinárodní firmy. Je to taková zlatá klec. Za ta léta se vypracoval a je respektovaný i v rámci evropských struktur. Hodně lidí by mu mělo a ještě více mohlo závidět. Je to pozice, která je snem každého, kdo je vysloveně zaměstnanecký typ a neočekává od práce nějaké obzvlášť velké dobrodružství. Na druhou stranu dělat mnoho let pořád tu stejnou práci, ve stejném prostředí, s víceméně stejnými lidmi se časem změní v rutinu a člověk tu práci velmi pomalu a plíživě přestává mít rád, spíše jí začíná nenávidět. Nakonec zjistí, že už ho nepotěší, ani ta sociální jistota a to, že každého 10. v měsíci zacinkají na účtu pěkné částky. Navíc 2x do roka zajímavé bonusy.
Kdo někdy dělal delší dobu v prostředí velké korporátní společnosti určitě ví, o čem se mluví. Je to prostředí na jednu stranu velmi konkurenční, které člověka udržuje ve střehu, na druhou stranu zase čím je člověk v hierarchii výše, čím častěji dojde k zabetonování se managerů na těchto pozicích. To samozřejmě frustruje jejich podřízené, obzvláště pokud nemají s managery dobré vztahy. Člověk začíná mít různé pocity. Někdo si připadá jako křeček v kruhu, někdo jako ve vězení. Jsou lidé, kteří mají i některé somatické problémy (bolesti hlavy, břicha, neklid, nespavost, úzkosti), když mají jít do práce. To začne mít velmi rychle i následky na zdraví, doma a v soukromém životě vůbec.
Přidává se i nějakou dobu skrytý a časem i zcela jasný strach ze změny nebo přímo ze ztráty práce, když už člověku bylo 50. Strach je to pochopitelný, ale není úplně důvodný. Ano, na menších městech, kde není zaměstnavatelů na výběr, může být ten strach o něco větší. I když, kde je psáno, že musíte jít do další práce? Možností je mnohem víc.
Jak z toho ven?
Postup se nemusí odehrát vůbec. Člověk se s tím může nějak srovnat a jít i nadále dál. Být nespokojený a partneři a rodina o něm bude říkat něco o frustrovanejch. Problém je, že srovnat se s tím nejde úplně. Podvědomí hlodá a hlodá. Vyústit to může v totální frustraci, ve zdravotní problémy nebo vyhoření.
Druhá a asi nejjednodušší a nejschůdnější cesta je taková, kdy si člověk začne postupně a po malých či větších krůčcích budovat vedlejšák, začne pomalu podnikat. Prostě a jednoduše začne pracovat v oboru, který ho naplňuje, který umí, ve kterém má co nabídnout. Postupně si vytvoří "další nohu" svých příjmů. Abych to vysvětlil. Držím se poučení, že každý člověk nebo firma, by měl mít alespoň 3 nohy svých příjmů. Když mu jednu někdo zlomí, nenastane problém, že se okamžitě zhroutí. Dvě nohy člověka unesou. V nejhorším se dá skákat po jedné. Postupnými kroky, minimalizovat rizika dojdeme při dobrém plánování k práci, která nám bude bavit a uspokojovat. Nakonec to může dopadnout tak, že se z frustrující práce stane příjemný zdroj příjmů a z vedlejšáku radost, která nás uspokojí. A můžeme dělat obojí. A v obojím se cítit dobře.
Třetí verze je nejpřímější. Spočítat si rezervy, jak dlouho vydržím bez příjmů, udělat si velmi podrobný a konkrétní projektový plán a ukončit frustrující práci. Pokud se jeden zamyslí, tak v úsporném režimu vydrží mnohem déle než si myslí. Než si myslí takový rozmazlený manager korporátu. Vzít odpovědnost za život do vlastních rukou a jít a neohlížet se. Nemůže se nic stát. Maximálně to nevyjde a bude se muset zase zaměstnat. Je to riskantní, ale pokud to nevyjde, tak si člověk olíže rány a bude usínat s vědomím, že pro sebe udělal vše, co bylo v jeho silách a jenom to nevyšlo. Nebude si kousat nehty a vyčítat si, že byl frustrovanej a nic pro sebe neudělal. Není tragédie, když to nevyjde. Hrozné je to nezkusit a potom si to vyčítat. Četl jsem na několika místech, že lidé na smrtelné posteli nelitují nikdy toho, co udělali, ale toho, co neudělali.
A aby to nebyla jenom teorie, našel jsem článek o lidech, kteří to ani po 50 nezabalili a dělají co je baví a jsou spokojení. Minimálně proto, že to nevzdali.
Přiznávám, že jsem ten článek nehledal dlouho. Tady je.
