Zná to snad každý, minimálně co se pracovního prostřední týká. Latinský výraz pro-crastinus v překladu znamená patřící zítřku, přeneseně odkládání něčeho, do čeho se nám moc nechce. Tenhle přístup, tolik poslední dobou zmiňovaný, lidstvo patrně znalo, co existuje, a zaznamenalo jej, jen co se nějaké písmo či jiný prostředek sdělení našel.
Prokrastinace v pracovním prostředí se snad dá ještě pochopit, protože se většinou jedná o odkládání nějakého úkolu, zadání, prostě práce, do které se nám nechce. Ale za životní prokrastinaci - odkládání toho, co ani nepříjemné nemusí být, snad touha po změně, splnění snu, což dá také dost práce, nebo jen něco podniknout -, za tu bychom se měli snad sami vypolíčkovat. Pomiňme teď případy, kdy existují skutečně objektivní důvody, kdy nelze udělat to či ono. Řeč je o nesmyslných podmínkách, které si sami v hlavě utváříme, takové to „až se něco stane, tak“. Berlička k tomu, abychom svojí neschopnost se do toho pustit sami v sobě obhájili.
Snad i já?
Vím, o čem mluvím, respektive píšu. Sama jsem totiž mistr životní prokrastinace. Moje schopnost oddalovat to, co bych chtěla, se dá srovnat s tou pracovní, tedy co bych měla. Ve snaze nejprve porozumět tomu, co všechno prokrastinace vlastně je, a zda jí tedy opravdu trpím, jsem přečetla na toto téma snad tucet knih. Než jsem se však k jejich přečtení dostala, udělala jsem samozřejmě mnoho a mnoho zbytečných úkonů, abych toto zjištění oddálila. Tak došlo k seznání, že jsem skutečně druh homo sapiens pro-crastinus a dalších několik let mi trvalo, než jsem se proprokranistovala k nějaké aplikaci opatření proti prokrastinaci do mého vlastního života. Dalších několik týdnů měsíců i roků trvalo, než jsem něco z toho, co jsem opravdu chtěla, uskutečnila.
Mantra „až“
To nebylo jen tiché našeptávání mého vnitřního já, někdy jsem se i sama slyšela, jak se nahlas obhajuju: teď budovat bydlení nemá cenu, to až se vdám; s tou postavou budu něco dělat až po šestinedělí; s dítětem se vysoká dodělává obtížně, to až syn vyroste; nefunkční manželství budu řešit, až budou děti větší; budu víc cestovat, až nebudu muset tolik pracovat; naučím se pořádně anglicky, až budu moct odjet na nějaký čas do anglofonní země.... nebo; tu knížku napíšu, až budu v důchodu. A tak dále, a tak dále. Chce se mi zakřičet DOST! A tak křičím...
Bez rozloučení
V šedesátých letech jsme s rodiči jezdili do Krásné Lípy za bratrancem Láďou. Ten se do tohoto Bohem zapomenutého kraje odstěhoval hned po odpykání vojny jako čerstvý ženáč se svojí až éterickou manželkou Věrou . Narodily se jim tam dvě krásné holčičky a oni dřeli tu normalizační bídu s nouzí statečně. Věra byla vychovávána v dětském domově, a tak nebylo divu, že přilnula k mým láskyplným rodičům, jako by byli její vlastní. A já, coby malá holka, jsem k „sestřenici“ Věře vzhlížela a nevynechala jedinou příležitost být v její přítomnosti. Byli jsme si všichni hodně blízcí.
Před koncem roku 1977 vycestovala celá tahle krásná mladá rodinka do bývalé Jugoslávie a už se nevrátila. Bez rozloučení, to jinak nešlo, nikdo jsme nesměli ani tušit. Po krátkém azylu v Rakousku si vybrali jako nový domov dalekou Austrálii. Od té doby jsme se se „sestřenici“ Věrou neviděly. Psaly jsme si a telefonovaly, vlastně to děláme dodnes, ale pořád stejně obě toužíme po osobním setkání. Koncem minulého roku jsem podnikla kroky, které mi tak trochu uvolnily ruce, a mně svitla naděje, že se za „sestřenicí“ Věrou do Austrálie na nějaký čas rozjedu. Konečně, říkala jsem si, vždyť Věra už není v úplně dobré kondici, tak už už. Ale ouha - z televize na mě šlehají plameny, co Austrálie nezažila, a „sestřenice“ Věra má starost, aby stíhala případnou evakuaci. Země je z velké části spálená, zvířata hynou, obraz zkázy a nemilosti. Soucítím a mám upřímnou starost o všechny, ne jen o Věru a její rodinu. Cesta se odkládá „až“ ohně pominou. Stihneme to, ještě se potkat?
Do toho
Kolem sebe slyším mnoho „až“ se stane to či ono, a já už vím, jak tohle „až“ je zrádné. Proč vyplňovat svůj život jen povinnostmi či zástupnými radostmi, když jej můžeme naplnit rovnou splněním toho, co chceme. Ne, nikoho nenabádám, aby sobecky a bezhlavě začal dělat jen to, co chce, Ale neodkládat příliš, nepodmiňovat stále, neprokrastinovat. Vždyť většina následných ohlédnutí nám stejně potvrdí, že váhání a odklady byly zbytečné. A někdy dokonce definitivní.