Pozorovat kulturní rozdíly mezi lidmi z různých krajin mě prostě baví. A protože je léto, lidé cestují, míchají se, tak je těch příležitostí o trošku víc.
Sedím v kavárně, ať už v Česku nebo kdekoliv na světě, a pozoruju lidi, jak „se nosí“, jak se chovají, jak jsou oblečeni, jak komunikují, třeba při nakupování nebo mezi sebou, co je zajímá, co jedí, co fotí… V mém případě se ale nejedná o nějaké bohapusté „šmírováníčko“, nýbrž nasávání právě odlišnosti a učení se toleranci.
U toho vzezření a oblečení bych se s dovolením zastavila. Ale o toleranci to bohužel z mé strany moc nebude! V tom mám ještě hodně co dohánět. Ne jinak Češi v péči o sebe a oblékání. Což o to, české ženy ještě tak tak světu v tomto ohledu stačí, ale čeští muži, to je kapitola sama pro sebe.
Necestuji mnoho, tak průměrně, a tak moje zkušenosti s cizinci jsou, řekla bych, snad jen díky mé zálibě v pozorování lehce nadprůměrné. Sama se sebou občas soutěžím v odhadu, kdo odkud je. To objekt nejdřív dlouze pozoruji, poté si tipnu „odkud“ nebo národnost, vzápětí se k objektu přiblížím, zbystřím všechny smysly, někdy i pod nějakou záminkou zapředu se sledovaným objektem hovor a – BINGO! Trefím se tak obvykle v 80 procentech. Nicméně tzv. českého muže poznám už téměř stoprocentně.
Jak?
Ať se tyto řádku budou či nebudou českým pánům líbit, při vědomí skutečnosti, že jakékoliv paušalizování kulhá, musím připustit, že většina prostě reprezentuje celek. A jak vnímat celek, když většina českých mužů smrskne třeba svoje letní outfity na kárované bermudy s kapsami, k tomu vytahané tričko s psychedelickými vzory, co nezažilo žehličku, na nohách nejevících známky jakékoliv péče pantofle „čím víc pruhů tím víc adidas“, vše opepřené pěkným pivním bříškem a tralalákem na hlavě? Když se takový „jedinec“ hodně odváže a situace si to žádá, přehodí si přes rameno odloženou „kros kabelku“, kterou odložila jeho dcera (na rtěnku a mobil dobrý, ale…), a k pasu si připne džísku, co pamatuje ještě Olympic s vlasama. A je to.
Velké zjednodušení mi dovoluje tento nešvar hodit do roviny humoru, ale přiznejme si, že takových „exemplářů“ se v létě nevyskytuje zrovna málo. A bohužel, krajany takového vzezření potkáváme i za hranicemi naší země, jak ve jménu pohodlí a jednoduchosti „reprezentují“ Čechy. Nejsem zastáncem „kvádra“ do samoobsluhy, ale různé situace a příležitosti bychom snad mohli vnímat a rozlišovat?
Což o to, oblékání nemusí být zrovna kratochvíle pro každého, ale co základní péče o svůj zevnějšek, jako jsou vlasy, vousy, obočí!, uši, nehty, kůže… a pojďme dál – držení těla, chůze, váha? Něco z toho máme dané geneticky, hodně toho ovšem máme získané životem, a tedy to můžeme ovlivnit. To, jak vypadáme, vypovídá totiž mj. o tom, jak žijeme.
V duchu této životní rovnice to vypadá, že minimálně polovina českých mužů tráví většinu svého života v ustřižených teplákách, v nátělníku a s lahváčem v křesle před telkou, stříhá je Máňa od vedle na Jágra, nehty na rukou si nervozitou ukoušou při derby Sparta vs. Slávie nebo to zvládne práce na zahradě a své tělo protáhnou tak maximálně při sekání dříví. Jejich jedinou kolínskou je vlastní pot či prošlý pitralon, co dostali od mámy k osmnáctinám.
A takhle, možná v soft verzi, jsou schopni vyrazit i k moři či za jinými zážitky v cizině. To se potom není co divit, jak je český muž rozpoznatelný a nezaměnitelný s hlasitými, ale elegantně výstředními Italy, se šmrncovními Španěly, s rozevlátými Francouzi, se strukturovaně upravenými Němci, se stroze luxusními Švýcary či minimalistickými seveřany… a tak dále a tak dále.
Když projíždím našimi krásnými českými vesnicemi či krajinou, nepobízím své koně pod kapotou víc, než bych stihla sledovat lidi venku. Pramálo kdy však spatřím vzpřímeného zdravě našlapujícího muže s rukama uvolněnýma a s hrdě posazenou hlavou. Odpustím i ty kapsáče a třičko, jen ať si náležitě nese svoje zdraví a přirozené sebevědomí. Tak, jak to umí muži-cizinci.
Přála bych si, abychom byli hrdý národ, co se chová jako jedno zdravé tělo a my všichni jako v něm zdravé orgány. Abychom byli čitelní pro cizince něčím jiným, než kapsami mastnými od zabalených řízků, špatnou pedikúrou a s puncem pohodlí za každou cenu. Přála bych si, abych se ve svém tipování na „čecháčka“ často mýlila.
Pak se budu radovat.
