Hudba prý vznikla v okamžiku, kdy množství členů tlupy přestalo zvládat drbat a olizovat všechny své blízké. Drbáním a olizováním tvořili emocionální pospolitost, ale jakmile jich bylo moc, potřebovali jinou formu komunikace a propojení. A tak postupně ze skřeků a bušení klackem do kamene stvořili společný prožitek, který se ničím neliší od dnešní techno party. A ani od koncertu Evy a Vaška.
Ladí neladí
Výše zmíněné mám z fantastické přednášky předního českého psychiatra Cyrila Hoschla.
To, že náš mozek neurobiologicky zkratuje falešná nota (i když si myslíte, že máte hudební hluch) a proč se těžko žehlí u Stravinského..…velmi zajímavé. Jeho práce na téma vnímání hudby a krásy doporučuji.
Dlouho jsem si myslela, že se člověk s hudebním sluchem buď narodí nebo ne. Experimentováním na svých dětech jsem ale zjistila, že genetika je jedna věc, ale trénink a kultivace hrají velkou roli. A že člověk může cítit skvěle rytmus tělem a zároveň nezazpívá Skákal pes (dcera). Nebo že schopnost hrát bez not úzce souvisí s matematicky laděným mozkem a nevylučuje to zálibu v ohlušujícím finském metalu (syn).
Svým rodičům jsem měla za zlé, že mne nevedli k žádnému nástroji, zatímco moji vrstevníci trpěli na hodinách klavíru. Když mne náhody na sklonku puberty dovedly do chrámového sboru, nevěřila jsem, že tam budu něco platná. Cože? Alt? Co to jako je? Můj mozek si ale našel cestu, protože dokázal hlas sladit se zbytkem tlupy. Noty nepojmenovávat, ale vidět mezi nimi vztah. A tak jsem měla možnost zažít, jak se ve svatostánku rozezní 50 hlasů, stojíte uprostřed, skladba vrcholí akordem, v němž máte svoje místo..…a zažít něco tak krásného a hlubokého, že se tomu málo co vyrovná.
Tehdy, jak hráli…
Klíčová část našeho hudebního vkusu se prý vytváří v období mezi 15-20 rokem věku. Hormonální bouře, emocionální dramata prvních vztahů, formování osobnosti....to vše pomáhá otevřít vnímání a cokoli se do duše dostane, zanechá tam stopu. Soudtrack prvních milostných zkušeností, party na dovolených bez rodičů, zásadní koncerty. Pro mojí generaci byly navíc návštěvy koncertů zahraničních kapel v 90. letech takřka iniciační záležitostí. Všichni tu byli poprvé a už nic tenhle zážitek netrumflo. Stouni, U2, Depeche Mode….
V reklamním businessu se hojně pracuje s poučkou, že lidé prostě mají raději něco, co už znají. Už to má nějaký otisk v jejich mysli. A čím jsme starší, tím víc naší duši dělá dobře vyvolávat si ty hezké, rozechvělé pocity z mládí.
Soundtrack našeho života
Máme ho každý. Stejně jako vůně nám určité songy otevřou emocionální paměť. Najednou něco slyšíte a začne vás bolet srdce. Stalo se mi, že jsem takhle týden přemýšlela, proč se mě dotkla tancovačková odrhovačka, až jsem musela zavolat své kamarádce. Vše mi dosadila.....léto to a to, tábor ten a ten, chlapec ten a ten 😊
Je super, když na našich dovolených s přáteli zazní na kytaru Hodinový hotel od Mňágy. Když slyším Moloko, vzpomenu si na svojí první práci. Každé Adeste Fideles v nákupáku před Vánoci vynoří vzpomínky na sbor. Při Jacksonově Bad znovu krasobruslím se svojí nejlepší kamarádkou na parketách. Carrie od Europe, Pictures of You od The Cure, With or without you od U2…celá řádka party songů sdílených s partou z mé poslední práce…Amy Winehouse...ježiš a ten Krajčo jakou po sobě nechal paseku 😊
Asi už mne napořád bude znervózňovat jazz a nekultivuji v sobě schopnost užít si víc klasickou hudbu. Ale to nevadí. V dnešním světě nemusím přetáčet kazety na tužce, ale můžu si kdykoli vyvolat jakoukoli vzpomínku na Spotify. A zároveň snít o tom, že si na chatu koupím gramec.
Muzikoterapie
Hudba nám prostě dělá dobře a proto se využívá v terapii. Jsem ráda, že mezi dětskými pokojíky mých dětí putuje kytara a hodiny je dokáže udržet od mobilu. Už ne proto, že musí cvičit, ale protože chtějí a je to pro ně forma odpočinku.
Tak si zavzpomínejte, sepište soudtrack svého života, zazpívejte, zahrajte. Najděte si amatérský sbor. Kupte lístky na koncert.Protože hudba vás propojí..se sebou, s ostatními, s něčím mimo nás. Krásou.
