Jestli něčemu fakt nerozumím, pak je to politika. Pohybuji se v ní tedy jaksi intuitivně, což na ní moc neplatí. Já to ale jinak neumím. Načítám totiž svět a život patrně úplně jinými receptory.
Vážně se v politice pohybuji velmi nejistě, a to navzdory tomu, že se o ní relativně zajímám, systematicky a kontinuálně. Vlastně celý svůj „vědomý život“ průřezově sleduji média, čtu komentáře lidí, o kterých si myslím, že jsou schopni mi politické dění nějak přežvýkat a pochopit, sleduji různá politická vystoupení, chodím na shromáždění lidí, kteří mluví jazykem, kterému rozumím, naslouchám názorům okolo, přemýšlím, analyzuju. Ale stejně mi politika, a to paradoxně více ta domácí, než celosvětová, nějak uniká, a já se v ní plácám a plácám…. neumím se v ní plně zorientovat.
Už slyším: a co takhle si přečíst nějakou politologickou příručku, knížku? Upřímně, to bych asi neučetla. Mně stačila Orwellova fikce 1984, kdy se mi hlava skoro rozskočila plna hnusu a hnedle jsem měla o pár bezesných nocí postaráno. Ne, děkuji.
Bolesti a strasti
Našla jsem si svůj vlastní (a dá se říci téměř terapeutický) způsob vnímání politiky – já si prostě představuji politiku „jen“ jako život a politiky „jen“ jako lidi z masa a kostí se všemi jejich bolestmi a problémy. Snažím si představit, jak mají ranní nevolnost, jsou plni trémy, možná i nejistoty, necítí se dobře. Na něčem jim záleží, kouknou se ráno do zrcadla a vidí starého utahaného/tlustého/vyhublého/frustrovaného/hladového/nevyspalého člověka.
Politik je také člověk
Představuju si třeba premiéra, jak ho večer manželka ostříhá téměř dohola a on se ráno (rozuměj ve 4:05) vzbudí, jde k zrcadlu a je rozladěný, jen se na sebe podívá: „Kurňa, vždyť vypadám ako skinhead!“ Pak se koukne do mobilu na plán dne a znejistí (to si lze těžko představit, co?) a zavolá prvnímu, co má v seznamu na mobilu… a sprdne ho. Žáha trochu zchlazena, nicméně ranní kafe je nějak hořčejší, než obvykle. „Ten minister pude, ten pude…“, uleví si ještě trochu, než naskočí do denního kolotoče. Adrenalin trochu klesne a útěk zažehnán.
Nebo
Přestavuju si třeba dalšího člena vlády, co neměl nic k večeři (přesto pořád ale tloustne!), spánek mu zdaleka nestačil a ve 4:15 nachází dvanáct nepřijatých hovorů a pět SMS „od šéfa“. K tomu nemůže najít svojí oblíbenou červenou mikinu: „Bláááážo, nechci tě budit, ale nevyprala jsi mi tu čer….“, „…sám si vyper, ty Supermane!“, ozve se z podduchny. A co čistá košile? Taky nic? Tak aspoň že mám ten čistý respirátor….
A taky
Představuju si paní ministryni, jak se ještě zpocená po hodině na rotopedu a rychlé sprše stále nemůže nasoukat do svého posledního úlovku z Pařížské, přestože zip není zdaleka v cíli, už praská a rudý nehet letí kamsi. „Bože, proč já jsem si tu večeři radši neodmodlila?!“ Prosviští svůj diář, „aha, tak tu kadeřnici radši přesunu po interpelacích“ a překontroluje make up. Ještě respirátor v barvě dnešního outfitu, rychlý spray proti elektrizaci punčoch, pár telefonátů a šup do služební limuzíny. Uf, zip to nevydržel, takže rychle zpátky převlíknout, do toho další telefonát a další nehet v čudu… to bude zase dneska den!
Těžká volba
Navzdory tomu, že i některé politiky znám osobně jako “pouhé občany“, ještě než do politiky vůbec vstoupili, nemůžu si pomoct a musím si je trochu polidšťovat. Představit si je jako „normální“ lidi, ne jako monstra, co se propůjčují věčným handlům s lidskými osudy a přebíjením jednoho ega jiným egem (prý cesta politického kompromisu a diplomacie!). Jenže někteří jsou fakt monstra. A psychicky nemocní lidé, psychopati a sociopati. Jak jinak si vysvětlit některá jejich rozhodnutí a činy?
Do politiky se ale nikdo „normální“ jen tak nehrne. A když už tam vstoupí, za pár měsíců či let ve službách občanům se jim nějak celá ta optika pokřiví, odtrženi od reality ztratí cit a soucit a přestanou rozeznávat hranice společného dobra a zla. Zapadnou do stáda podivných služebníčků v kravatách, kterým reálný život připomenou občas jen kamarádi anebo čisté dětské duše.
Víte, kdo v životě sbírá odjakživa nejvíce bodů? Ten, kdo je opravdový. Jenže paradoxně a bohužel na politice a politicích není opravdového skoro vůbec nic.
Voličem jako každý jiný
Asi se teď ptáte – jak tahle ženská vlastně může volit? K volbám samozřejmě chodím, no a vhazuju do urny, co mi moje vnitřní JÁ napoví. Já vlastně těmi svými receptory jenom rozeznávám, že něco je a něco není v pořádku. Jednoduše, jako když víte, jestli vám s někým je či není dobře. A půjčím si s dovolením tedy profláknutý slogan – „volím srdcem“.
Tak setkáme se na srdeční volence na podzim ☺
