Apolitické zamyšlení nad politiky

Jestli něčemu fakt nerozumím, pak je to politika. Pohybuji se v ní tedy jaksi intuitivně, což na ní moc neplatí. Já to ale jinak neumím. Načítám totiž svět a život patrně úplně jinými receptory.

Vážně se v politice pohybuji velmi nejistě, a to navzdory tomu, že se o ní relativně zajímám, systematicky a kontinuálně. Vlastně celý svůj „vědomý život“ průřezově sleduji média, čtu komentáře lidí, o kterých si myslím, že jsou schopni mi politické dění nějak přežvýkat a pochopit, sleduji různá politická vystoupení, chodím na shromáždění lidí, kteří mluví jazykem, kterému rozumím, naslouchám názorům okolo, přemýšlím, analyzuju. Ale stejně mi politika, a to paradoxně více ta domácí, než celosvětová, nějak uniká, a já se v ní plácám a plácám…. neumím se v ní plně zorientovat.

Už slyším: a co takhle si přečíst nějakou politologickou příručku, knížku? Upřímně, to bych asi neučetla. Mně stačila Orwellova fikce 1984, kdy se mi hlava skoro rozskočila plna hnusu a hnedle jsem měla o pár bezesných nocí postaráno.  Ne, děkuji.



Bolesti a strasti 

Našla jsem si svůj vlastní (a dá se říci téměř terapeutický) způsob vnímání politiky – já si prostě představuji politiku „jen“ jako život a politiky „jen“ jako lidi z masa a kostí se všemi jejich bolestmi a problémy. Snažím si představit, jak mají ranní nevolnost, jsou plni trémy, možná i nejistoty, necítí se dobře. Na něčem jim záleží, kouknou se ráno do zrcadla a vidí starého utahaného/tlustého/vyhublého/frustrovaného/hladového/nevyspalého člověka.

Politik je také člověk

Představuju si třeba premiéra, jak ho večer manželka ostříhá téměř dohola a on se ráno (rozuměj ve 4:05) vzbudí, jde k zrcadlu a je rozladěný, jen se na sebe podívá: „Kurňa, vždyť vypadám ako skinhead!“ Pak se koukne do mobilu na plán dne a znejistí (to si lze těžko představit, co?) a zavolá prvnímu, co má v seznamu na mobilu… a sprdne ho. Žáha trochu zchlazena, nicméně ranní kafe je nějak hořčejší, než obvykle. „Ten minister pude, ten pude…“, uleví si ještě trochu, než naskočí do denního kolotoče. Adrenalin trochu klesne a útěk zažehnán.

Nebo

Přestavuju si třeba dalšího člena vlády, co neměl nic k večeři (přesto pořád ale tloustne!), spánek mu zdaleka nestačil a ve 4:15 nachází dvanáct nepřijatých hovorů a pět SMS „od šéfa“.  K  tomu nemůže najít svojí oblíbenou červenou mikinu: „Bláááážo, nechci tě budit, ale nevyprala jsi mi tu čer….“, „…sám si vyper, ty Supermane!“, ozve se z podduchny.  A co čistá košile? Taky nic?  Tak aspoň že mám ten čistý respirátor…. 

A taky

Představuju si paní ministryni, jak se ještě zpocená po hodině na rotopedu a rychlé sprše stále nemůže nasoukat do svého posledního úlovku z Pařížské, přestože zip není zdaleka v cíli, už praská a rudý nehet letí kamsi. „Bože, proč já jsem si tu večeři radši neodmodlila?!“  Prosviští svůj diář, „aha, tak tu kadeřnici radši přesunu po interpelacích“ a překontroluje make up. Ještě respirátor v barvě dnešního outfitu, rychlý spray proti elektrizaci punčoch, pár telefonátů a šup do služební limuzíny. Uf, zip to nevydržel, takže rychle zpátky převlíknout, do toho další telefonát a další nehet v čudu… to bude zase dneska den!

Těžká volba

Navzdory tomu, že i některé politiky znám osobně jako “pouhé občany“, ještě než do politiky vůbec vstoupili, nemůžu si pomoct a musím si je trochu polidšťovat.  Představit si je jako „normální“ lidi, ne jako monstra, co se propůjčují věčným handlům s lidskými osudy a přebíjením jednoho ega jiným egem (prý cesta politického kompromisu a diplomacie!).  Jenže někteří jsou fakt monstra. A psychicky nemocní lidé, psychopati a sociopati. Jak jinak si vysvětlit některá jejich rozhodnutí a činy?

Do politiky se ale nikdo „normální“ jen tak nehrne. A když už tam vstoupí, za pár měsíců či let ve službách občanům se jim nějak celá ta optika pokřiví, odtrženi od reality ztratí cit a soucit a přestanou rozeznávat hranice společného dobra a zla. Zapadnou do stáda podivných služebníčků v kravatách, kterým reálný život připomenou občas jen kamarádi anebo čisté dětské duše. 

Víte, kdo v životě sbírá odjakživa nejvíce bodů? Ten, kdo je opravdový. Jenže paradoxně a bohužel na politice a politicích není opravdového skoro vůbec nic. 

Voličem jako každý jiný

Asi se teď ptáte – jak tahle ženská vlastně může volit? K volbám samozřejmě chodím, no a vhazuju do urny, co mi moje vnitřní JÁ napoví. Já vlastně těmi svými receptory jenom rozeznávám, že něco je a něco není v pořádku.  Jednoduše, jako když víte, jestli vám s někým je či není dobře. A půjčím si s dovolením tedy profláknutý slogan – „volím srdcem“.

Tak setkáme se na srdeční volence na podzim ☺

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.9 / 5. Hodnotilo: 9

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Profilový obrázek

Ivana Navrátilová

Před 1 měsícem

Iris na Hrad!!!👏👍

Profilový obrázek

Ire Faloutová

Před 4 týdny

Drahá Ivano, dělkuju za přečtení a za podporu.
Ale to jsem zapomněla asi dodat – jak člověk nemá říkat NIKDY, tak do politiky bych já skutečně NIKDY! nešla. Leda sekundovat prezidentce Čaputové na Slovensko, která je z podstaty také apolitická a hlavně rozumná.
Přeju fajn den 🙂

Profilový obrázek

Vera Zacharova

Před 1 měsícem

Irenko 🌻🌻🌻je to moc krásné napsané jsem ma Tebe velmi hrdá ,ze jsem Te poznala doufám,ze si všechny články lide prectou ,protože jsou velmi poučné a pravdivé Vera

Profilový obrázek

Ire

Před 4 týdny

Drahá Věruško, i já jsem poctěna Tvojí existencí a tím, že fine50 čteš, a to, jak vím, ne sama, ale sdílíš i s ostatními.
Děkuju za den, kdy jsem Tě poznala, a doufám, že ještě bude příležitst se poznat více – jakmile přepereme COVIDa, startuju a jedu si do Českých Budějovic pro jedno objetí krásnou bytostí.
Opatruj/te se 🙂

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved