Hledání a sbírání hub mám spojené buď s dětstvím, kdy jsme jezdili s rodiči a sestrou do tehdy zakázané vojenské oblasti Jince, nebo s důchodovým věkem. Ty vzpomínky na houbaření z dětství už malinko vybledly a ta důchodcovská rovina této kratochvíle na mě jaksi ještě neskočila. I když…
Vždycky, když zapnu televizi, kde zrovna probíhá nějaký soutěžní pořad a soutěžícím je zralý důchodce, na otázku moderátora, jaké jsou Vaše zájmy a koníčky se soutěžící zamyslí a odpovídá: „No, teď už hlavně tak četba, zahrádka a houbaření.“
Není to vůbec divné, že v důchodovém věku (který se ovšem pořád posouvá čili o jakém věku je vlastně řeč?) jsou zájmy většinově podřízeny ustupující síle a celkovému ubrání plynu z pomyslného pedálu života. Umím si představit (a hrozím se toho!), jak nabídka výkonnostních aktivit se zužuje a zužuje, až člověk skoro s vypjetím sil akorát tak doleze do lesa, nasadí si silné brýle a snaží se najít houby, protože všichni říkají, že rostou.
„Jdu se projít do lesa“, odpovídám po pravdě (mohla bych taky tzv. milosrdně zalhat, jak pochopíte následně) na otázku mojí 91leté maminky, jestli se někam chystám. „A to jdeš sama?“, jeví se už tradičně maminka a vykulí zoufale oči. „Jo, jo, sama, ostatně jako vždycky, mami, jsem ráda v lese sama, jak býval náš táta, vždyť víš“, zkouším obrousit její obavy genetickou výbavou našeho toulavého tatínka. To ale maminka přidá poslední dobou její oblíbené gesto – spráskne ruce – a zvolá: „Hoooolka, nechoď sama! Ženská sama do lesa nemá chodit, ne, ne, to není nikdy dobrý.“ Tím to ovšem nekončí a začne výčet všech nejotřesnějších scénářů, které by si nezadaly s kriminalistickými paměťmi. Že jsem radši neřekla, že jdu k Martině, pomyslím si vždycky.
S hlavou jak věrtel plnou znásilnění a vražd jsem se vydala do blízkých brdských hvozdů si zarelaxovat. Vybavená jen lehce pitím, kapesníky, sprejem proti klíšťatům, nějakou tou korunou na případné pivo a obligátní kudlou vystřelovákem, kterým už je prý dnes v EU zakázaný a kterým mě kdysi na výpravy do lesa vybavil právě tatínek. „Když už do lesa musíš sama, tak měj u se sebe vždycky tohle“ a podal mi ho. „Příroda je krásná, ale někdy je zbraň potřeba“, říkával. Chtěl mít vždycky kluka, co by ho učil střílet z kulovnice a ukázal mu, jak o les pečovat. Narodily se mu ale dvě holčičky, ta jedna už rovnou v šatičkách (já), a tak mu nezbylo než se snažit v nich vzbudit lásku k lesu jinou formou a zároveň ji ukázat se všemi plusy i mínusy.
To, že houby zrovna rostou, to jsem nemohla nevědět. Jsou toho plná média, a hlavně sociální sítě. Jak napsala vtipně na Fb Anna Fialová: Pokud vás na facebooku se*ou houbaři, tak bych ráda podotkla, že za dveřmi se už rozcvičují otužilci.😊 Ale já měla v úmyslu si hlavně vyčistit hlavu, projít se, trochu se hýbat.
Brdy, resp. PředBrdí (jak jsem byla poučena), je krásná oblast přímo vyzývající k aktivnímu či normálnímu odpočinku. Problémem je, že v době covidové tohle zjištění udělala většina lidí z blízkého i dalekého okolí, zejména však Pražáků. A tentokrát dary lesa – houby k tomu! Vzali tedy útokem les, soudě tak podle množství zaparkovaných offroadů podél Brd, někteří neváhali vjet až do lesa skoro na palouk.
Bože, lidi, co blázníte!? No, pár hub, a je tu revoluce v lese, říkala jsem si. Cestou do kopce jsem sama sebe ještě ubezpečovala, že se houbařskou hysterií nenechám strhnout, že houby mě fakt netankují a že se budu držet meditace za pochodu.
Jenže cesta byla nepříjemně strmá, a ne příliš hezká, tak jsem si udělala okliku mimo cestulesem. A – po pár krocích v borůvčí přede mnou stál. Majestátní, s hnědým kloboukem jak paraple, s tlustou nohou, hřib tak voňavý, že se mi tajil dech. Zašátrala jsem v batohu a nažhavila vystřelovák. „Pojď ke mně, kluku“, jsem řečnicky vyzvala houbu. Když jsem pana Obra vyndala ze země, skoro jsem se rozbrečela radostí, mazlila jsem se s ním, očichávala ho, ochutnávala…
Jen pár kroků a už přede mnou stál další…. a další… jeden krásnější a voňavější než druhý. A než třetí… a než ten desátý. Rozhlížela jsem se nevěřícně kolem a říkala si, že není možné, aby v lese při tolika lidech tihle krasavci unikli pozornosti ostatních?
A tak jsem nakonec nedobrovolně naplnila celou šusťákovnu proti dešti krásnými čerstvými hřiby, našla jsem i špičníky, bedly, masáky a klouzky … (viz foto, fakt je autentické, moje!). A ještě nesla dva největší hřibí pašáky, co už se nikam nevešly, v ruce.
Byly to žně. Ale s rozumem. Nasbírala jsem jenom tolik hub, kolik bylo potřeba na dobrou smaženici a třeba houbovou omáčku v zimě. A aby zbylo i na ostatní. V jednu chvíli jsem se dokonce přistihla, jak cituji lesu Seiferta!
Když jsem vycházela z lesa, poděkovala jsem mu za jeho dary.
A víte co? Cestou jsem potkala samé milé lidi, žádné rabiáty. Tu jsme si pochválili houbařské úlovky, tu si pohráli s milým pejskem, jeden pár mi dokonce pochválil můj lesní outfit!
Takže beru spontánní houbaření na milost, a aniž bych se považovala za důchodce, zařazuji tuto činnost do svého repertoáru. Tolik endorfinu mi totiž nepřinesla ani jedna hodina kardia ve fitku.
P.S. Mami, kdo se bojí nesmí do lesa. A kdo nejde do lesa, ochuzuje se o mnoho, mnoho krásných zážitků. A o kulajdu, kterou ti dnes uvařím.
