Taky si navzdory moderním technologiím a zcela novým možnostem píšete poznámky, co udělat, zařídit, zaplatit… na papírky? Anebo si nosíte zbytek polévky od nedělního oběda ve sklenicích od okurek do práce? Pak jste moje krevní skupina. Třeba já se za to tohle počínání vůbec nestydím…. I když jednou?!
Ale popořádku.
Lístečky kam se podíváš
Ne, vůbec se tím netrapte. Podle mého se chováte v obou případech naprosto přirozeně, ekologicky a jednáte efektivně. Je například dokázáno, že samotným napsáním připomínky na lísteček blbníček si jí minimálně z 25 % vrýváte do paměti. A také si tím udržujete jemnou motoriku psaní. Přistihla jsem se totiž, že téměř bezvýhradným používáním počítače a mobilu sice lámu rekordy v rychlosti psaní všemi deseti, ale klasickým perem se už skoro neumím ani podepsat, natož zplodit dopis! Jasně, že je vždy jaksi víc po ruce mobil, kam si ukládám poznámky zhusta pomocí hlasového záznamníku. Ale spoléhat se jen a jen na něj… ne e eee, to taky není úplně dobrý nápad. Zejména, když při vší naivitě tušíme, na jakou životnost jsou takové věcičky vyráběné, a jaká kurvítka obsahují. To, když klekne mobil a máte v něm uložená např. všechna hesla… bum. A je po žížalkách.
Už slyším hlas odpůrců papírkových poznámek: kdo má ale pořád ty lístečky hledat?! A hlídat jejich ekologickou likvidaci? Jenže vážení, kdo z nás uhlídá ekologickou likvidaci všech těch našich mobilů, tabletů, notebooků apod.? Kdo má nad dalším zpracováním poté, co je i nakrásně vhodíme do správného tříděného odpadu, dál pod kontrolou? A papír se pořád v přírodě umí sám zrecyklovat.
Krabička kam se podíváš
S recyklací souvisí i krabičkování. Mám sice doma pár sofistikovaných svačinových boxů aj. vychytávek na přenos potravin, ale skoro neomylně raději sáhnu po nějakém zrecyklovaném obalu, třeba krabičce od pomazánkového másla nebo skleničce po jogurtu.
Jenže krabička či sklenička většinou putuje jen jedním směrem – tedy TAM, do práce, kde po omytí uložená čeká, až s odstupem času společně s ostatními jednou za čas zase doputuje ZPĚT domů. Není totiž v mých silách tentýž den vláčet prázdný obal zpátky, když už ten den svůj účel splnil. A tak se mi krabičky a skleničky v práci hromadí, dokud nedojde na okamžik, kdy všechny domácí zásoby jsou již vyčerpány, a je tedy potřeba tenhle poměr obrátit. Je to tak trochu jako s těmi Zimmermanovými horníky, co fárali pořád dolů, ale nahoru už ne, tak se dole hromadili a hromadili…
Když se tedy sejdou následujících dvě okolnosti: 1) že už je to pod dřezem v práci neúnosné, plné krabiček a skleniček volajících po domově, 2) doma není NIC, do čeho dát svačinku/oběd, naplánuju si takový sanitární den. Ten den si odepřu nějaký slušivý outfit a sáhnu v šatníku spíš po něčem praktickém až pracovním, podpatky vyměním za tenisky, připravím si dvě obrovské tašky od Vietnamců a objednám si garážové stání v luxusních podzemních garážích přilehlého kancelářského komplexu. Můj skromný skoro dvacetiletý Fiátek si tu vždycky užívá tepla, sucha a dobrého zacházení a cítí se ve společnosti všech těch světových automobilových značek kolem tak trochu jako na večírku u holywoodské hvězdy.
Ne jinak tomu bylo i tehdy, kdy při odchodu z garáže jsem si všimla krásného krémového SUV Porsche a neodolala do něj aspoň oknem nahlídnout. Kdo ho asi tak řídí, říkala jsem si pro sebe, toho pašáka bych vážně chtěla potkat.
Karma je zdarma
Když jsem se do garáží vracela obtěžkána totálně nabitýma vietnamskými taškami plných sice čistých, ale použitých obalů, sotva jsem nohama motala, rudá od té tíhy a místo dechu funění, ani jednu ruku volnou na přivolání výtahu, v tom se za mnou objevil urostlý elegán. Ze své výšky skouknul můj kontraband, pak mě a soucitně hlesl: „Můžu vám nějak pomoct?“ „V…výtah, prosím!“, jsem ze sebe vytlačila.V očích jsem mu četla údiv nad tím, cože je schopná drobná Evropanka unést? Ve výtahu jsem tašky upustila na dno a snažila se stabilizovat svůj výraz do pozice jsem vlastně v pohodě. „Kam to bude?“, držel formu. „Minus dvojka, prosím“. V duchu jsem doufala, že mě jenom sveze do garáží a sám bude pokračovat zase nahoru do pater pro management. „Tak jsme tady, prosím“, pobídl mě rukou z výtahu. „Aaaaha, děkuji a na shledanou“, chtěla jsem ty trapné chvilky ukončit co nejrychleji. Jenže elegán směřoval ke dveřím vedoucím na parkoviště úplně ve stejném směru. Pomohl mi tedy ještě otevřít svým čipem dveře, rozhlédl se a prohodil: „Tak které je vaše auto, pomohu vám s tím ještě.“ V tom jsem si všimla, že v ruce drží visačku se znakem Porsche. Ztuhla jsem a rozhlédla se okolo, který že model bych mohla v tu chvíli adoptovat, jen neeee k Fiátku!!!! (promiň). „Ttt to je dobrý, taaaamhle ta Toyota je moje“, jsem si to rychle namířila k modré elegantní limuzíně a modlila se, aby nezačala houkat, jen co se k ní přiblížím/dotknu. „Dobrá. Tak na shledanou“, suše odpověděl, elegantně nasednul do svého krémového Poršátka a s grácií zmizel za prvním obloukem garáží.
Rychle a ze všech sil jsem s tím outěžkem přecupitala k Fiátku (už tě nikdy nezapřu, slibuju!) a zhroutila se nadvakrát.
Tak jsem ho poznala, toho pašáka s Porsche. No, díky, Karmo!
Ale snad si nemyslíte, že jsem na krabičky a skleničky od jogurtů zanevřela? Phee, za to mi žádný pašák s Porsche vážně nestojí 😊.
