Omezení a překážek souvisejících s pandemií koronaviru je nevídáno, neslýcháno a sítěmi lítají jeden návod za druhým, jak překlenout toto složité období. Na každého z nás doléhá více či méně něco jiného a v jiných úrovních.
Niterné utrpení
Asi bych uměla vyjmenovat pěknou řádku věcí, které mně v současném režimu koronavirové skoro karantény vadí nebo chybí. Ale já zmíním něco, o čem nikdo moc nemluví, ale dost možná cítí stejně, jako já velmi niterně – absence kontaktu s lidmi. Jistě, ten verbální kontakt, čili audio, a někdy i video, čili virtuální, ten je možný a domnívám se, že i hojně využívaný. Ale ten fyzický, který pěstujeme nejen se svými nejbližšími, ale i s přáteli, se známými, ten je nám v současné situaci odepřen. Mně osobně hodně chybí objetí mých přátel, přivítání se tzv. po francouzsku políbení na tváře, chybí mi pohlazení po vlasech od mámy, potřesení si rukou při seznámení s novým člověkem, úsměv při náhodném setkání na chodníku…
Řeknete si – marginální! Jsou závažnější problémy. Proč se tím vůbec zabývat?
Jenže, tento druh sociální izolace je něco zcela dosud nepoznaného a nezakuseného a paradoxně postihuje ty nejbližší. To když udeří, ať už dobrovolná či nařízená karanténa, nebo v případě našeho čistě ochranitelského chování vůči „ohroženým druhům“, tedy seniorům a nemocným.
Ochrana vs. ochrana
Snažím se tedy se svými nejbližšími setkávat co nejbezpečněji a nejméně často. Můj syn se z tohoto jevu raduje, protože tím pádem je ušetřen mnou jinak vždy vynucovaného polibku na tvář („Mami, neee,“) a poměrně častého naléhání, aby se „zastavil“. Jenže moje devadesátiletá maminka, zvyklá, že za ní chodím pravidelně každý den, a pokaždé, když už jsem tam, jí s citem obejmu a stisknu, jako bych jí viděla po několika letech, ta trpí teď nejvíc. A já jí navzdory všem známým faktům o možném přenosu infekce, neumím vysvětlit ten odstup, stále si jej bere velmi osobně. Je to pochopitelné. Je zvyklá na mojí vřelost a lásku, kterou jí projevuji právě svojí blízkostí.
Je tu ještě jeden aspekt této sociální izolace. Pořád se mluví o seniorech, jak je máme chránit. Ale právě ta jejich izolace je něco, co těžce nesou i v životě bez koronaviru. Jednou jsem potkala známou s obrovským batohem, a protože vím, že ráda cestuje do vzdálených zemí, hned jsem se jí optala, kam že si to namířila tentokrát – Peru? Indie? Thajsko? „Jedu za rodičema do Humpolce, jsou staří a jediné, co jim můžu už teď dát, je můj čas a moje pozornost.“ Uvědomila jsem si sílu obsahu této věty. Naši „staroušci“ totiž o nic jiného už nestojí. Už všechno v životě měli, už hodně zažili, už nebaží…Ale možná náš čas a vzetí jejich dlaní do svých je právě to, co starým lidem moc nedáváme. A v současné situaci, kdy jsme nuceni svoje staré rodiče chránit právě svou nepřítomnosti, jim zároveň prokazujeme jistý druh medvědí služby.
Řešení do budoucna - virtuální setkávání?
Známý biolog a terapeut Petr Chobot v pořadu Cesty k sobě mj. právě v souvislosti s koronavirem a nebezpečím přenosu nemocí zmiňuje, že se těší na virtuální setkávání. Já jsem k virtuálnímu životu trochu skeptická a těším se na ten opravdový, který snad zase přijde. Těším se na úsměv každého, až odloží roušku, na objetí těch, které k sobě pouštím. Těším se na hloučky přátel i letmá setkání s úplně cizími lidmi, co mohou být mými budoucími přáteli. Těším se na pospolitost a život v lidské komunitě.
Tak snad už brzy. A já pak budu stát ve frontě na dva úsměvy a jedno objetí, prosím 🙂
