Edukativní teror

Pozoruju vkusně oblečeného tatínka s asi dvouletým chlapečkem v náručí před sebou ve frontě v jednom italském bistru a říkám si: jak ti potomci mužům sluší! Jak je ta jejich péče o děti vlastně sexy! Fronta moc nepostupuje, a já tak získávám větší prostor je sledovat a podrobněji zkoumat. 

„Jáchymku, ne, nesahej na to sklo, bude upatlané a také by se mohlo rozbít a mohl by ses zranit a to by tě moooooc bolelo a já bych ti musel foukat to bebíčko a maminka by byla smutná, že se ti něco stalo…a museli bychom k panu doktorovi, to je takový ten pán v bílém plášti, co ti, když jsi byl úplně malý, dával tu medicínu a ty jsi jí pořád nechtěl a plival a plival… to by nebylo dobré... a dáš si tedy raději sýreček pecorino sardo nebo pecorino toscano, víš, to je sýr z ovečky, ta, co se pase a dělá beeeee  beeeee a má ta roztomilá mláďátka s huňatým kožíškem, co jsme krmili v létě u Sedláčků na farmě, víš? Jak jsi tam nechtěl pít to zdravé mlíčko… tak jaký sýr sis tedy vybral, Jáchymku? A dáme si k tomu tady ciabattu nebo focacciu? Anebo jenom sušená rajčátka v extra virgin olivovém oleji? To je takový ten žlutý moštíček, co se lisuje z takových těch zelených peciček, co někdy jsou i černé, ale ty ti tolik nechutnají, vid? Tatínek si dá k tomu ještě trochu prosciutta cruda, nebo radši toho prosciutta cotta s tymiánem? No, co myslíš, Jáchymku?“



Najednou se mi z celého elegantního tatínka zatočila hlava a nemohla jsem si pomoci než povytaženým obočím a zakoulením očí. Tatínek si toho všimnul, ale nenechal se vytrhnout ze svého edukativního transu a pokračoval. To já už jsem ale v rámci zachování koncentrace na můj jediný úkol - objednat si kávu – vypnula a zredukovala svůj oční kontakt na pohled z okna. Nicméně mi neuniklo, že Jáchymek si během celé té doby nezúčastněně ocucal obě ruce a nakonec s nimi plácl vší silou do skleněné vitríny a celou jí náležitě opatlal.

Představovala jsem si, co asi dělá vodopád informací s Jáchymovým mozečkem. Jak jeho šedé buňky mozkové se snaží zpracovat vše, co do něj jeho přeaktivní tatínek chrlil. Netvrdím, že Jáchymek nemůže ve dvou letech vědět, co mu chutná a co ne. Ale chtít po něm rozhodnutí, kterých možná nejsme schopni ani my dospělí? 

S tímhle rodičovským přístupem, pořád a všude a za každou cenu dítě vzdělávat, neustále vše detailně vysvětlovat a komentovat, se ale setkávám nezřídka. Jakoby se všechny rodiče snažili dohnat těch ztracených 40 let jen otrockého školského biflování a rodičovské totalitní letargie. Vykompenzovat všechna ta proflákaná dětská odpoledne na neinspirativních betonových sídlištích a v kroužcích plných podprahové politické demagogie. A také jako by rodiče vědomě nerespektovali bezstarostnou dětskou duši a předčasně na děti přenášeli zodpovědnost za jejich volbu. 

Aby bylo jasno, jsem rozhodně pro maximální péči o duševní vývoj dětí a jejich přirozené poznávání a vzdělávání. Nicméně i tady platí – všeho s mírou! 

Zvídavá dítka jsou radost a ve většině případů se zodpovídání otázek, vysvětlování a objasňování potká s jejich hladem po poznávání.  Někdy mi ovšem připadá, že někteří rodiče si vezmou svoje děti za jediný projekt, na kterém si musí dokázat, jací dokonalí rodiče jsou a co všechno vědí oni sami. Mají pocit, že každý, každičký okamžik se svým dítětem musí využít pro předání co největšího penza vědomostí a dují a valí do svých dětí jednu informaci za druhou. Pro svůj dobrý pocit jsou schopni zcela zahltit ty „čisté nádoby„ informačním smogem, jako by nestačilo, že technický pokrok klade a bude klást na ty malé dětské hlavičky čím dál tím větší nároky.

Cestou samozřejmě není ani nechat děti napospas jejich pouhému bytí a apetitu, vyrůstání jak „bejlí v poli“ a přehlížení jejich talentu a mimořádných schopností. Je dobré znát odpovědi na jejich otázky a umět je ve vhodnou dobu dítěti předat. Přitom důležitý je jak obsah, tak forma. Je dobré zachytit opravdový zájem dítěte o danou věc, téma a uspokojit ho na jednoduché úrovni.   

V Asii stále ještě žijí národy, které dětem vůbec nedávají do ruky hračky a neznají ve svém jazyce zdrobněliny. Prý to dětem pokřivuje realitu. Místo toho s mini dělají vše, co dělají oni sami dospělí. Všechny činnosti s opravdovými nástroji v opravdovém prostředí, dokonce je neušetří ani těžkých prací s ostrými a jinak nebezpečnými předměty. Také na ně mluví zcela minimalisticky, spíše konají a konají. Vlastně jenom sporadicky komentují, co zrovna dělají, a to i v několika jazycích, resp. dialektech. Dítě se tak učí vše samotným žitím, životem.

Nechci být žádný zpátečník a rozhodně nepropaguju žádné přežité výchovné přístupy. Jen se přimlouvám za to, abychom děti nechali dětmi, dokud si to jejich vývoj žádá, abychom děti neponižovali šišláním a pitvořením se, ale také abychom děti nepovyšovali na úroveň našich partnerů a nezatěžovali je zkušenostmi, které si neodžily. Abychom v dětech probouzeli jen zdravý zájem o svět kolem nás a byli jim u toho vědoucími průvodci. 

Být dítětem umíme jaksi automaticky, být rodičem nás málokdo cíleně učí. Vlastně by mohlo být cestou odmyslet si svoje životní nánosy a dospělácké manýry a naslouchat tomu přirozenému „dítěti“ v nás.

Jak hodnotíte tento příspěvek?



Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.9 / 5. Hodnotilo: 14

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně příležitost. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved