Pozoruju vkusně oblečeného tatínka s asi dvouletým chlapečkem v náručí před sebou ve frontě v jednom italském bistru a říkám si: jak ti potomci mužům sluší! Jak je ta jejich péče o děti vlastně sexy! Fronta moc nepostupuje, a já tak získávám větší prostor je sledovat a podrobněji zkoumat.
„Jáchymku, ne, nesahej na to sklo, bude upatlané a také by se mohlo rozbít a mohl by ses zranit a to by tě moooooc bolelo a já bych ti musel foukat to bebíčko a maminka by byla smutná, že se ti něco stalo…a museli bychom k panu doktorovi, to je takový ten pán v bílém plášti, co ti, když jsi byl úplně malý, dával tu medicínu a ty jsi jí pořád nechtěl a plival a plival… to by nebylo dobré... a dáš si tedy raději sýreček pecorino sardo nebo pecorino toscano, víš, to je sýr z ovečky, ta, co se pase a dělá beeeee beeeee a má ta roztomilá mláďátka s huňatým kožíškem, co jsme krmili v létě u Sedláčků na farmě, víš? Jak jsi tam nechtěl pít to zdravé mlíčko… tak jaký sýr sis tedy vybral, Jáchymku? A dáme si k tomu tady ciabattu nebo focacciu? Anebo jenom sušená rajčátka v extra virgin olivovém oleji? To je takový ten žlutý moštíček, co se lisuje z takových těch zelených peciček, co někdy jsou i černé, ale ty ti tolik nechutnají, vid? Tatínek si dá k tomu ještě trochu prosciutta cruda, nebo radši toho prosciutta cotta s tymiánem? No, co myslíš, Jáchymku?“
Najednou se mi z celého elegantního tatínka zatočila hlava a nemohla jsem si pomoci než povytaženým obočím a zakoulením očí. Tatínek si toho všimnul, ale nenechal se vytrhnout ze svého edukativního transu a pokračoval. To já už jsem ale v rámci zachování koncentrace na můj jediný úkol - objednat si kávu – vypnula a zredukovala svůj oční kontakt na pohled z okna. Nicméně mi neuniklo, že Jáchymek si během celé té doby nezúčastněně ocucal obě ruce a nakonec s nimi plácl vší silou do skleněné vitríny a celou jí náležitě opatlal.
Představovala jsem si, co asi dělá vodopád informací s Jáchymovým mozečkem. Jak jeho šedé buňky mozkové se snaží zpracovat vše, co do něj jeho přeaktivní tatínek chrlil. Netvrdím, že Jáchymek nemůže ve dvou letech vědět, co mu chutná a co ne. Ale chtít po něm rozhodnutí, kterých možná nejsme schopni ani my dospělí?
S tímhle rodičovským přístupem, pořád a všude a za každou cenu dítě vzdělávat, neustále vše detailně vysvětlovat a komentovat, se ale setkávám nezřídka. Jakoby se všechny rodiče snažili dohnat těch ztracených 40 let jen otrockého školského biflování a rodičovské totalitní letargie. Vykompenzovat všechna ta proflákaná dětská odpoledne na neinspirativních betonových sídlištích a v kroužcích plných podprahové politické demagogie. A také jako by rodiče vědomě nerespektovali bezstarostnou dětskou duši a předčasně na děti přenášeli zodpovědnost za jejich volbu.
Aby bylo jasno, jsem rozhodně pro maximální péči o duševní vývoj dětí a jejich přirozené poznávání a vzdělávání. Nicméně i tady platí – všeho s mírou!
Zvídavá dítka jsou radost a ve většině případů se zodpovídání otázek, vysvětlování a objasňování potká s jejich hladem po poznávání. Někdy mi ovšem připadá, že někteří rodiče si vezmou svoje děti za jediný projekt, na kterém si musí dokázat, jací dokonalí rodiče jsou a co všechno vědí oni sami. Mají pocit, že každý, každičký okamžik se svým dítětem musí využít pro předání co největšího penza vědomostí a dují a valí do svých dětí jednu informaci za druhou. Pro svůj dobrý pocit jsou schopni zcela zahltit ty „čisté nádoby„ informačním smogem, jako by nestačilo, že technický pokrok klade a bude klást na ty malé dětské hlavičky čím dál tím větší nároky.
Cestou samozřejmě není ani nechat děti napospas jejich pouhému bytí a apetitu, vyrůstání jak „bejlí v poli“ a přehlížení jejich talentu a mimořádných schopností. Je dobré znát odpovědi na jejich otázky a umět je ve vhodnou dobu dítěti předat. Přitom důležitý je jak obsah, tak forma. Je dobré zachytit opravdový zájem dítěte o danou věc, téma a uspokojit ho na jednoduché úrovni.
V Asii stále ještě žijí národy, které dětem vůbec nedávají do ruky hračky a neznají ve svém jazyce zdrobněliny. Prý to dětem pokřivuje realitu. Místo toho s mini dělají vše, co dělají oni sami dospělí. Všechny činnosti s opravdovými nástroji v opravdovém prostředí, dokonce je neušetří ani těžkých prací s ostrými a jinak nebezpečnými předměty. Také na ně mluví zcela minimalisticky, spíše konají a konají. Vlastně jenom sporadicky komentují, co zrovna dělají, a to i v několika jazycích, resp. dialektech. Dítě se tak učí vše samotným žitím, životem.
Nechci být žádný zpátečník a rozhodně nepropaguju žádné přežité výchovné přístupy. Jen se přimlouvám za to, abychom děti nechali dětmi, dokud si to jejich vývoj žádá, abychom děti neponižovali šišláním a pitvořením se, ale také abychom děti nepovyšovali na úroveň našich partnerů a nezatěžovali je zkušenostmi, které si neodžily. Abychom v dětech probouzeli jen zdravý zájem o svět kolem nás a byli jim u toho vědoucími průvodci.
Být dítětem umíme jaksi automaticky, být rodičem nás málokdo cíleně učí. Vlastně by mohlo být cestou odmyslet si svoje životní nánosy a dospělácké manýry a naslouchat tomu přirozenému „dítěti“ v nás.
