Nic se nemá přehánět, ani "domácí" ekologie. A to jsem si myslela, že konání dobra nemá meze. Jenže, není dobro jako dobro.
Planeta Země trpí
Jistou sounáležitost s naší modrou planetou jsem cítila už jako docela malá holčička. Vždycky, když maminka vylévala mydlinky z pračky do trativodu (tohle slovo ve mně evokuje přímo ekologickou katastrofu!), ptala jsem se sama sebe, kam asi tak doputují? Když jsem začala brát víc rozumu, nutila jsem moje rodiče, aby nainstalovali modernější WC splachovadlo, jež rozlišuje větší a menší dávku vody, a nechali v septiku zadělat tu díru, kterou prosakovalo všechno, co naše domácnost vyprodukovala, že budu chodit na brigády a přispěju na častější návštěvu pana Vávry s „hovnocucem“.
Svoje bydlení už jsem si po ekologické stránce ohlídala minimálně v tom ohledu, že jsem zrušila všechny ty pochybné trubky, co z domu trčely a odváděly zase všechen ten „bordel“ někam do země, pod zahradu, ve které jsem hodlala pěstovat zdravou zeleninu a ovoce. Prosadila jsem si dodatečné zařazení do projektu kanalizace a obětovala tomu všechny svoje úspory. Samozřejmě, líbilo by se mi využít víc sluneční energie, dešťové vody na splachování a domeček bych nejraději celý oblékla do peřiny, aby ztráty tepla byly co nejmenší. Ale bohužel, na víc tehdy nebyly peníze. Po revoluci k tomu samozřejmě přibylo třídění odpadu a založení kompostu.
Došla voda
Další krok k šetření přírody na sebe nenechalo dlouho čekat; to když před třemi lety horké léto a bídná frekvence deště způsobily obrovský úbytek vody nejen v našich studních, ale (nejen) řeka Berounka skoro odhalila svoje dno a blízký Karlický potok, kam jsem si každé ráno chodila pro ajurvédskou očistu a start do dne, vyschl úplně. Vzala jsem útokem nejbližší hobby market a zakoupila pár nádrží na vodu, ze sklepa jsem vytáhla snad sto let starou cínovou vanu (která se ukázala později být děravá) a zavolala klempíři Pavlovi. „Potřebuju takový ty krákorce, co odvedou dešťovku do sudů …. a taky do vany…. a co nejdřív, Pavle, protože DNESKA MÁ PRŠET!“, naléhala jsem. Pavel mě sice nechápal, ale byl rychlý. A tak se mi aspoň částečně splnil další sen – neplýtvat vodou, kterou nebe dává a ona marně stéká okapy někam do kanalizace, kde se z ní díky jinak užitečné čističce stane „mrtvá“ voda. A k tomu mi za domem přímo pod hvězdami vznikly improvizované „lázně“ (vana zalepena), ve kterých se mohu koupat skoro celoročně, tedy dokud voda nezamrzne.
Bez obalu
K mému poslednímu ekologickému kroku přispěl vznik prodejen „bez obalu“. S myšlenkou využít nějak všechny ty krabičky, skleničky a jiné obaly z nákupu jsem laškovala už dávno. A tak jsem se snažila třeba sklo recyklovat nejen pouhým vhozením do správného kontejneru, ale schraňovala ho a plnila různými nepůvodními produkty. Ale časem to začalo být se skleničkami jak s těmi horníky v Cimrmanově hře, kdy nastal velký nepoměr mezi skleničkami přijatými a vydanými a skleničky se mi začaly ve špajzu nebezpečně hromadit. Prodejny bez obalu tento problém téměř vyřešil. Nosím si je tam a plním vším, co lze. Jen kdybych si ty produkty v nepůvodním obalu aspoň popisovala! Vaření v mém pojetí se tak stalo jakousi ruskou ruletou, kdy místo krupek do kaše přistála pohanka, a koláč z makového těsta byl nakonec upečen z mletého lněného semínka. Mimochodem, dobré projímadlo! Prostě jsem začala ztrácet přehled o tom, co v čem vlastně je?
U některých potravinových produktů to bylo tak trochu jedno, ale když můj spolubydlící dal do obalu po vlasové vodě roztok na hubení mšic, ke ztrátě mojí kštice nebylo daleko. Fakt, že mě to na té hlavě podezřele štípe (štípe to, tak to asi makááá) mě varoval skoro půl hodiny, než jsem to řešila. Stejně tak mě doběhlo Savo v rozprašovači na kytky - ne, že bych pečovala o květiny v nějakém „hodobožovním outfitíku“, ale Savo se prostě chová bezohledně ke všemu živému a - barevnému. Čili kromě ztráty kytky jsem si tak i nedobrovolně vyrobila jakousi batikovanou hipppie soupravičku.
Ta píše!
Ne všichni jsou však takovými okolnostmi zaskočeni. Moje kamarádka masérka chodila mimo jiné po svých klientech i do jejich domácností. Při návštěvě jednoho stálého zákazníka si zapomněla svojí masážní emulzi, a tak požádala paní domu: „Lindo, máš tady pro Frantu něco na masírování?“, křikla z průzkumu koupelny směrem ke kuchyni. „Jo, jo, tam vlevo na vaně je taková lahvička s emulzí“, navedla jí Linda. Super, řekla si Naďa a vrhla se na ležícího Frantu. „Dneska mě tedy nešetříš!“, vrněl Franta pod rukama masérky. Fakt, že „emulze“ má poněkud hutnější konzistenci a obsahuje jakési částečky, Naďu nijak zvlášť neznepokojoval. A Franta měl vždy rád tvrdší masérský přístup. Ale ta vůně, ta vůně začala být obtěžující a poněkud agresivní! A když masáž byla dokončena, záda Františka se podobala ohništi. „Jsi v pořádku, Františku?“, starala se Naďa. „Ano, cítím se fantasticky. Dneska jsi fakt přidala…jen mám pocit, jako by mi ta záda hořela“, smál se František. Nakoukla jeho žena Linda a – zděsila se: „Bože, tys´ ho masírovala tímhle? To je ale přelitý tekutý prášek na vanu!“
Jak říkám/píši, nic se nemá přehánět. Ani ta ekologie. A když, tak investujte do nesmyvatelné fixy - ekologická moc není, ale možná pomůže přežít vám.
