Děti se rodí čím dál tím starším rodičům. Chtělo by se mi napsat i zralejším, ale ne vždycky je v tomhle rovnítko.
Když nepůjdeme do doby dávné a zůstaneme v časech ne tak dalekých totalitních, musíme přiznat, že nebylo výjimkou, když žena, respektive dívka měla svoje první dítě ještě před dvacítkou. Nemusím ani chodit tak daleko, protože já sama jsem měla syna v době, kdy jsem sotva odložila panenky a měla hlavu plnou velkých plánů – udělané přijímačky na práva a také zkoušku na letušku. Jednadvacet, voko bere.
Za totáče mělo ranné mateřství své logické důvody – žádná jiná perspektiva než zabřeznout, se totiž stejně nerýsovala, naopak vidina novomanželské půjčky a ostatních jistot socialismu vháněly do náruče rodičovství velmi snadno.
Zatímco dnes jsou naprosto běžné, až křečovité ambice rodičů mít ze svých dětí vysokoškoláky a někoho, kdo to někam dotáhne, moje rodiče lehce zdecimovaní a ideologicky vyhaslí z doby komunistického temna mi radili: Co bys studovala, holka, vždyť ti stačí střední škola… stejně se časem budeš jen starat o rodinu!
Až když revoluce povolila stavidla a uvolnila mladým i těm zralejším ruce a křídla, někteří zavětřili, že teď je čas splnit si své sny, a odložili rodičovství a ostatní závazky na neurčito.
Doba však pokročila mnohem dál, revoluce už se stala historií a její očití pamětníci se už pomalu chystají do důchodu. Mezitím vyrostla generace lidí, kteří nepoznali skoro žádné limity a dveře do všech koutů světa měli a mají otevřené. Kdo by se tedy hrnul do dětí?!
Jenže hlubinné opojení bezmeznou svobodou zavedlo naší produktivní populaci do poněkud slepé uličky. Kariéry se budují do nedohledných výšin, peníze krmí tučná konta, ale také ubíhají léta slibující bezproblémové založení rodiny.
Což o to, když už problém s početím je, medicína a věda si s tím umí poradit. Problémy však nekončí narozením vymodleného potomka, a to už většinou velmi zralým a náležitě přecitlivělým rodičům. V tomhle ohledu pak zejména otcům.
Ano. Rozmohl se nám tu takový nešvar – muži jsou těhotní. A není to těhotenství ledajaké! Mají totiž velmi těžký průběh těhotenství, na jehož konci z nich stejně nic nevypadne. Trpí totiž falešnou březostí.
A jak se to projevuje? Takový březí otec je vždy po boku své skutečně těhotné partnerky, stále v pozoru a v blocích, připraven podat, přinést, poponést… zasáhnout. Shánějí a snášejí do budoucího hnízda, vystýlají ho nezbytnými i nepotřebnými předměty a technickými vymoženostmi, přepírají, dezinfikují, čtou odbornou literaturu a trénují rodičovské finesy, mají připravenou tašku do porodnice a v záloze kontakt na všechny duly do třiceti kilometrů. Jejich myšlenky, slova, činy se točí jenom kolem radostného očekávání a směřují k jedinému cíli – jak se co nejvíce nacítit na ten jedinečný jiný stav.
To, když se ovšem potomek narodí, nastává teprve to pravé protektonistické peklíčko. Vše se odehrává pod jejich dozorem, urputně se předchází jakékoliv nestandardní okolnosti, probíhá neustálá konzultace a kontrola akurátnosti. Kdyby mohli, kojili by ve dne v noci. Ale nemohou. O to víc se ovšem někdy snaží být sounáležití, až to dře.
Moje kamarádka si také dala s mateřstvím na čas, i když nikoliv z důvodů budování kariéry či volání dálek, nýbrž čistě z těch zdravotních. Lékaři její otěhotnění vylučovali, až jednou si příroda dupla a oni museli přiznat, že se mýlili. Jsem těhotná, oznámila mi, když jí bylo pár let po čtyřicítce. Vážně? A s kým? vylítlo ze mě trochu netaktně. Toho neznáš, ale neboj, je o dost mladší, mrkla na mě spiklenecky. Mladší, říkala jsem si, to bude dobrý, aspoň bude trochu nad věcí.
Opak byl ovšem pravdou – otec dítěte nejenže výrazně kandidoval do všech příprav na příchod potomka, ale zakazoval mojí kamarádce i všechny přirozeně zvládnutelné aktivity, včetně samostatné návštěvy toalety. Místo fotbalu v televizi raději neustále projížděl weby s kočárkama a kamarády nutil do dlouhých diskuzí o přínosech anatomického dudlíku. Po narození malého Jakuba se mu protrhly hráze jakéhosi laktačního amoku, kdy pořád jenom hlídal teplotu mléka a sterilizoval vše, co bylo na metr od kojence. Jednou moje kamarádka zavelela: A ven, do hospody! A dej si pro jistotu o panáka víc, než se k nám vrátíš!
V jistém ohledu bych mohla všem současným maminkám závidět, protože v době mého mateřství se ohledy a pomoc ze strany partnerů/tatínků dítěte moc nenosily. Jenže každý extrém ruší, irituje. I přemrštěle angažovaní otcové, tihle falešně březí muži, jsou do jisté míry k smíchu i k pláči. To mimo jiné podle toho, jakou roli v jejich životě my ženy zrovna hrajeme.
