Rozmohl se nám tady takový nešvar. Ano, možná i vy!
Mladí se baví a stýkají téměř výhradně zase s mladými, staří se starými. Ti staří na ty mladé bez pochopení zírají a kroutí nad nimi hlavou. Mladí je ignorují, v horším případě se jim posmívají. Středověkaři si zase hledí jen svých dětí a když, tak sdílejí maximálně svoje hvězdné kariéry. A rozdíly se stále prohlubují. Přitom lidí dělí jenom pár roků a v lepším případě zkušeností.
Nabízí se námitka, že to takhle bylo vždycky. Ale já oponuju – to, že něco bylo tak vždycky, neznamená, že je to tak pro vždy správně a že to nemůže být zase jinak a třeba lépe.
Všimli jste si vy, kdo cestujete někdy do jiných zemí a kultur, jak přirozené a běžné jsou komunikace (a to nejen ta verbální) a sdílení napříč generacemi? Žádné výrazné rozdělování a kategorizování na mladé a staré, zdravé a handicapované… Naopak hladké soužití lidí různých věkových skupin a kondic a jejich vzájemné propojování.
V naší zemi dle mého obecně prostě chybí vůle k vzájemné komunikaci a integraci.
Naše snažení se o generační propojení vyvrcholí obvykle maximálně tak při příležitosti rodinných setkání, ukázkové jsou Vánoce, kde se vícegenerační vzorek jaksi předpokládá. Takže to vypadá tak, že pro jednou zkousneme strýce Aloise, co už špatně slyší, a hecneme se s ním sedět u stolu. A tetu Máňu, co jí vypadávají zuby při konzumaci bramborového salátu, vždyť se na ní nemusíme koukat. Pak ještě možná přežijeme sestřiny rozjívené děti, co pořád otravují s nějakými hrami, a potlačíme touhu nandat jim to a vyhrát za každou cenu. Ale jinak si odfrkneme a odfajfkujeme si účast, tak zase až na přes rok! A vlezeme zase do té své generační ulity, kde se utvrzujeme, že jediný správný život je ten náš a našich vrstevníků.
Přitom většina lidí si vážně má, bez ohledu na věk, co předat, co sdílet, čím se obohatit navzájem! Chce to jen trochu více otevřenosti a víry v toho druhého.
Mně osobně se protiví jakékoliv kategorizování a rozdělování společnosti jen na mladé a staré, na rodiče a děti, aktivní a důchodce a ty, co si ještě počkají.
Jasné je, že každý věk si žádá nějaké specifické přístupy, ohledy. Ale komunikace nabízí velkou svobodu. Jistě že nebudu nemluvněti citovat Kanta a tvářit se znechuceně, že nechápe. Ale nebudu na něj taky šišlat jenom proto, že jeho mozek není na mojí úrovni!? Anebo nebudu nutně vyžadovat po mé více jak devadesátileté mamince, aby se mnou sdílela fotky po votsapu či lajkovala moje příspěvky na Fb. Ale ani jí nebudu přeci ponižovat pouhým mávnutím rukou nad jejími šedinami a lhostejností.
Pro tentokrát tedy vyzývám se méně generačně vymezovat a společnost tak rozdělovat. Pojďme více spojovat a zkoušet komunikovat. To totiž můžeme i na úrovni duše či vědomím, je jedno, jak to pojmenujeme. Vždyť skrze gesta, postoje či přístupy projevujeme svoji příslušnost k těm podobným nikoliv datem narození, ale podobným svému srdci.
