Jací nechceme být

Už jsem pochopila, proč je soužití dětí a rodičů tak důležité: abychom si mimo jiné uvědomili, jací nechceme být.

Není to vůbec jednoduché, a to ani v jedné fázi života. Soužití více generací je do jisté doby přirozené, ačkoli ne nutně bezproblémové. Rodíme se obvykle do nějakého společenství lidí a ti nám do jisté míry reprodukují, jaký život je.  Tím, jak přemýšlejí, konají, jak přistupují k řešení problémů, jakých hodnot si váží, s jakými lidmi se druží… Tím vším nám pomalu ale jistě vyplňují bílá místa na mapě naší osobnosti.

Máma, táta, kdo je víc?

Dokud jsme malé děti, většinou nad radami, pokyny či příkazy našich rodičů nepřemýšlíme, věříme jim a oddaně následujeme. Rodiče jsou pro nás nejen záruka a bezpečí, ale také vzory. S příchodem puberty ale všechna případná adorace či tolerance k dospělákům pomíjí a začíná období „nemožnosti“.  A to pak slyšíme:  „Mami, ty jsi ale vážně hroznááááá…“. „Tati, musíš bejt pořád tak nemožnej?“ Anebo typické: „Já tě prostě nenááávidiiiiiiim!“. Ale není o opravdové nenávisti a nejsme to většinou my, rodiče, co jsme nemožní. To se jen odlupuje další slupka na mladé člověčí duši.  A otvírají se prostory pro vlastní názor a zkušenost.



Když založíme svojí smečku, rodinu, a jak říká jeden můj kamarád tzv. vlastní kmen, jako bychom se odloučili od těch všech rodinných vzorců a hodláme dokázat rodičům, všem a celému světu, jak umíme žít „po svém“, jak to všechno máme uchopené a hlavně „jinak“. Vstupují do toho také nové trendy (kočárek?  no to já zásadně nosím Sabrinu v šátku, zajistí jí to rezonanci s mým srdečním rytmem…),přístupy (trestat děti? nesmysl, děti potřebuji hlavně svobodu), technologie (ta aplikace na kojení je prostě supeeeer, mně i Alánkvovi to pomohlo zavést jakýsi, jakýsi… no řád) ☺. Odluka od původní smečky se většinou podaří a my si ponecháváme ve svých životech maximálně pár věcí, co jsme v rodině přijaly za své. 

Čas zastavit se

Produktivní věk a s ním spojený kariérní sprint v kombinaci s rodičovstvím nás většinou pohltí tak, že přestaneme být zcela ve střehu a poněkud dávat pozor na to, co se nám vlastně na našich rodičích nelíbilo. A tak nejen pod tlakem všednodennosti se naše podvědomé chování a přístupy začnou nápadně podobat těm, které známe ze svojí rodiny.  A i když jsme si stokrát říkali: já budu úplně jiný, než byl táta/byla máma…, podvědomí, mrcha, zapracuje a my sáhneme po zažitém vzorci chování. Velkou pravdou totiž zůstává, že „geny prostě neočůráš“. Něco z matky či z otce, více či méně máme v sobě, a to se většinou plíživě stane evidentním.

Pokud jsme vědoucí, jsme schopni si to připustit a můžeme na tom zapracovat. Pokud je však vzorec máma – táta v našich genech obtisknutý hodně významně a my k tomu nemáme sebereflexi, nelze kopírování vzorců našich rodičů uniknout.  A bohužel, ve fine50, pokud jsme na sobě již nazapracovali, jsme na šikmé ploše copyrightu našich rodičů a jen těžko, těžko lze tuto cestu opustit.

Jak ráda bych napsala, že jsem to měla jinak. Že moje rodiče byli pro mě vzory a že je ve svém životě ráda následovala. Navzdory tomu, že si jich nesmírně vážím a děkuji jim za život, nesmím si lhát do kapsy a musím si přiznat, že jsem jen pramálo toužila žít a být jako oni. Co víc, jako většina lidí. Ale to už je tak trochu jiné téma.

Semafor chování

Ve společenství našich kamarádů jsme si zavedli takové pravidlo: jestliže se začneme chovat jako naši kritizovaní rodiče, přijde přímočará výstraha: „Hele, nezdá se ti, že už se chováš/reaguješ jako tvoje matka/tvůj otec….?“ Takový semafor našeho chování a laskavá služba blízkých, podobně smýšlejících lidí. Čím dál tím ale častěji se přistihneme, že „už je to tady“ a remcáme a kritizujeme přesně to, co naši staříci.  

Teď a na tomto místě vůbec nechci vyvolat dojem, že být po rodičích je něco špatného, něco odsouzeníhodného, protože samozřejmě existují rodičovské vzory, které je hodné následovat a děkujme za ně. 

Dělat, co můžu

Naší výsostnou rolí na tomto světě je kromě jiného vyvíjet se, být tvořiví a zodpovědní za to, jací jsme. Nechodit jen po prošlapaných cestičkách a pouze nenásledovat. Naše počínání budiž korunováno dobrým pocitem, že SAMI děláme, co můžeme. 

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.9 / 5. Hodnotilo: 11

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Nejlépe hodnocené příspěvky

Nejnovější komentáře

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved