Tento týden musí snad téměř každý uvědomělý občan České republiky prožívat v pravdě vzrušivé okamžiky. Jestli někoho nechává naprosto chladným dění kolem volby nového prezidenta, pak je patrně pod silnými sedativy nebo žije někde bez televize, rozhlasu a mobilu v místech, kde lišky dávají dobrou noc.
Ne každému se ale všechny ty kýble špíny, vyfabulovaných hrozeb a uměle vyvolaných emocí dostávají pod kůži až tak moc, že se mu o tom zdá.
Jako mně.
To jsem se takhle jednoho rána vzbudila úplně zpocená, polštář vržen až někde v rohu ložnice a – nemohla jsem se hnout. Nejdřív jsem se naprosto vyděsila, že mě během noci klepla pepka. To by vysvětlovalo i ten studený pot na mém čele. Po silnějším procitnutí jsem ale zjistila, že v pohybu mi brání přikrývka. Ta byla zcela omotána kolem mého těla jako kokon bource morušového čili jsem se nacházela v jakémsi povijanu, co mi nedovolil hýbat nohama ani rukama.
No, Bože, co jsem to té noci vyváděla?! zpytovala jsem sama sebe. Až se mi to začalo vybavovat.
Spím. Z dálky slyším budík. Je 4:15. V mrákotách budík típám a začnu se ještě v posteli propleskávat. Je to takový můj rituál posledních dní, abych nemusela sáhnout k nějakým nezákonným nakopávákům. Začnu si uvědomovat, co je za den, kdo jsem a co dělám. Okamžitě mi stoupne tlak i tep na téměř smrtelnou frekvenci.
Jsem totiž členem volebního týmu prezidentského kandidáta. Podílím se na nejzásadnějších krocích jeho kampaně, a to už od ledna minulého roku. A do finále zbývá pět dní.
Mám také nejtěžší zadání na světě: vytvořit image kandidáta jako vhodného tatíčka vlasti, zároveň schopného manažera, k tomu vzorného otce a manžela. Toho, kdo se ničeho nebojí, ale zároveň má strach o naše lidi, aby neskončili ve válce. Osoby, co všechno ví a umí, ale zároveň se potřebuje opřít o všechny občany/voliče. Člověka, co chce všem pomoci, všechny zachránit, ale zároveň musí zajistit dostatečné příjmy pro svoje firmy. Mám vytvořit obraz diplomata, který nás bude ve světě representovat a mluvit řečí srozumitelnou.
WC (na vykonání velké potřeby ale není čas, uf), rychlá sprcha, zuby, něco nedráždivého, ale reprezentativního na sebe, účes, rtěnka, tři proteinové tyčinky (abych vydržela zase celý den bez jídla), K + M + B a jde se.
Nasedám do přistaveného zahřátého auta s řidičem (jo, to on pan kandidát zase umí) a jen co dosednu, zvoní první telefon. Kandidát! Smršť slov se mi nedaří přerušit ani jedním ANO a už to položil. Ostatně, nikdy nečeká na odpověď. Je vždycky o dva, tři tahy dopředu, takže i kdybych se ke slovu dostala, bylo by to už mimo mísu.
Cestou do štábu vyřídím asi dvanáct hovorů. Klusám (poslední dobou už jenom!) do kanceláře, kde už je to jak ve včelím úlu. Všichni jsou v 5: 30 už nastoupeni, žhaví mobily, probírají lejstra, listují v tabletech, přeskakují z místa na místo, překřikují se, ustrkávají kávu… Tohle všechno se ještě umocní, jen co vstoupí kandidát. Kdyby se tahle kancelář napojila na síť, nezadala by si s Temelínem.
Kandidát přichází v 5:55, s někým telefonuje, ale u toho šlehá očima a neverbálně rukou rozdává úkoly. Když se najde chvilka, že zrovna s nikým netelefonuje, sjedná si rychle pozornost a povzbudí krákoráním: „...tak jďeme, jďeme, děláme něco!... ten termíň neeee, přesunouť, ale rychle, rychle…ne, nebudu tam stať jak osel, to se musí předělať…“ „Mátě už ta čísla?“, otáčí se na mě (pochybuju, že vůbec ví, jak se jmenuju). „Jistě, jistě, chybí jen…“, nestíhám ani doříct, protože už se ječí, už to lítá. „Jak toooo? Neschopný sou tu, neschopný…“ Zapomenu, že už si dvacet let nekoušu nehty a že je mám umělé, a ulomím si kus zubu. Na zubaře ale nebude čas, to vím jistě. Bereme útokem kabáty, nasedáme do aut a už se odjíždí na tiskovku.
A to bylo pouhé ráno! Celý, celý den jede podle podobného hektického a chaotického scénáře, až se divím, jak to může fungovat. Tempo sprinterů, a to už více jak dva týdny. Jeden den stejně splašený jako druhý.
Poslední, co si ze svého snu pamatuji, je, že stojíme ve štábu u obřích obrazovek, sčítají se poslední okrsky, bublinky nachystané a celý tým trne, jak to dopadne, protože výsledky jsou těsné, tak těsné!!!
Probudím se přesně ve chvíli, kdy ohlásí konečná čísla. Vytřeštím oči, úplně zpocená, polštář vržen až někde v rohu ložnice, já necítím nohy ani ruce, jsem v kokonu a …najednou si strašně oddychnu. Vždyť jsem jen obyčejná ženská a k tomu rozumem v týmu toho druhého.
