Tu vstupenku už jsem nemohla ani najít. Taky že jo, vždyť jsem jí kupovala v září 2019! V té době jsme ještě neznali slovo COVID a zvesela jsme plánovali okamžiky, které se měly odehrát až za rok. Jak je to plánování ošemetné. A také bláhové. Někdy stačí dny, hodiny, někdy vteřina a vše je jinak. Tady změna na sebe nechala čekat pár měsíců. Ale covid nás nakonec od největšího festivalu v Česku oddělil na dlouhé tři roky.
Když už Zlatka Holušová, manažerka Colours of Ostrava 2022, termín festivalu definitivně potvrdila, zajásali jsme. Naše parta cca osmi lidí fine50 z různých koutů ČR se na tuhle akci totiž vždycky těší jako „teenejdři“. Někdy s sebou i máme nějakou tu omladinu (rozuměj některé z našich potomků), což jenom potvrzuje, jak hudba spojuje generace.
Franta je Bůh
Že je moravská Ostrava daleko, to si vždycky uvědomíme, až když se celí neposední vrtíme buď na sedadlech Pendolina, nebo auta. Tentokrát padla volba na auto, které ovšem s rukama na volantu našeho delikátního „šoféra“ Franty“ dělalo milosrdné pauzy, zejména pro naše záda. Nicméně právě protahovací pauzy a malá zastávka na kávu u 8smiček v Humpolci nás připravily o pár interpretů prvního dne. Nevadí, nabídka koncertů, divadel, diskusí, setkání a možností navázat nová přátelství je a vždy byla tak bohatá, že za ty čtyři dny někdy prožijeme víc než někdo za celý život.
Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?
Složit hlavu po dni, kdy máte za sebou několik koncertů, k tomu nějaká ta přednáška, langoše vč. piva v břiše, na mobilu už 23 tisíc kroků a prostor sdílíte s až padesáti tisíci návštěvníků festivalu, je potřeba nanejvýš důležitá. A dalo by se říct i k nezaplacení. Ale věřte tomu, že zaplatíte. A ne málo! Ceny jsou totiž v jindy poloprázdné Ostravě v době festivalu vyšroubované až na pětinásobek. A pro nás fine50, pro které je stanové městečko už příliš velká partyzánština, je jediným řešením si zavčas zarezervovat nějaké to airbnb nebo hotel. My si již několikátým rokem tedy jistíme postýlky v hotelu nedaleko (asi tři km) od areálu Vítkovic. Přesně tak akorát na dojití a pak už jenom prásk sebou do peřin. Kromě toho máme ovšem ještě poměrně složitou logistiku, KDO S KÝM bude sdílet lože, protože kvalitní spánek pro další náročný den je nezbytnou podmínkou kondice. Máme v tom systém – chrapouni na jeden konec hotelu v jednom pokoji, tiší spolu na druhém. Trochu nám do toho hází vidle manželské či partnerské páry, ale i to už umíme odladit. A když to vyjde chrapoun s tichým, šérujeme poznatky, jakéšpunty do uší jsou zrovna ty nejlepší.
Ať žijí inovace
„Je, oni tam mají taky elektrokoloběžky“, radovala se kamarádka, „mám už na ně apku z Prahy, tak to já budu jezdit z areálu na ní!“ „Ukaž, já chci taky“, zaujala mě možnost si ušetřit už tak vždy ušoupané nohy za celý den. „To je jednoduchý, nainstaluješ si apku, dáš jim číslo kreditky a už jedeš“, slibovala zkušenější. Hm. Takže, zbytek cesty do Ostravy jsem už nevnímala vůbec nic a nikoho, jen jsem celou dobu “jednoduše“ instalovala aplikaci. Když už jsem asi po dvou hodinách zvolala „hurá, mám to“, tím moje strastiplná cesta ke svezení se na koloběžce zdaleka neskončila. Druhý den po půlnoci v lijáku, jak zinscenovaném Hollywoodem, jsem se jala oživit odloženou koloběžku přímo u areálu. Ta ale na mě pořád jenom nějak pískala a řvala pokaždé, když jsem mobil s apkou přiložila. Po kilometrové chůzi už pěkně promáčená jsem narazila na další. Tahle koloběžka už si dala říct, ale asi až po dvanáctém přiložení mobilu. Tak se aspoň zbylé dva kilometříky svezu, přebíjela jsem svůj vztek. Což o to, koloběžka mě sice odvezla před hotel, ale nehodlala mě pustit. Totiž tvz. se odhlásit. Že prý nejsem na provozovatelem stanoveném stanovišti. Doprčic, co to je? Vždyť kolem se válí dalších „x“ jen tak odložených koloběžek? Zkouším o pár metrů dál, nic. O dalších pár metrů jinde, zase nic. A tak to jde dokola, až asi po kilometru hledání, už naprosto na kost promočená, odevzdaně opřu „tu mrchu“ o nějaký dům a naposledy přiložím apku. Můžete zaparkovat, hlásila, ale v tom mi pod návalem deště kleknul mobil. Šla jsem tedy do hotelu další kilometr pěšky. A po probuzení v 10:35 hodin, kdy jsem apku znovu aktivovala, jsem se nestačila divit, jakou sumičku mi provozovatel zatím naúčtoval. Tak děkuji pěkně!
Moje Tři Nej
A co že tedy z letošních Colours tzv. stálo za to? Mohu zmínit jen ty kousky, co jsem stihla naposlouchat a shlédnout, přesto je co doporučit.
Především divadelní představení Cirk La Putyka Runners v Gongu. Za podpory jedné jediné rekvizity (velké jezdící plošiny) a ohromujících nejen fyzických výkonů všech (jak jinak) nesmírně citlivě vystavěné a na konci hluboce vypointované dílo. Část publika aplaudovalo v slzách, včetně mě.
Pak geniální a naprosto strhující japonská klavíristka Hiromi a její covidové dítě, album Silver Lining Suite. Tolik energie a umu v tak křehké postavě, jakou Hiromi je…neuvěříte.
Tak, jak mě jedni z hlavních tahounů letošního ročníku The Killers nezaujali, tak mě příjemně překvapili roztomilí Twenty One Pilots. Bezprostřední projev zpěváka a multinstrumentalisty Josepha Tylera mi dával naději v novou generaci skromných a tvořivých lidí. Bubeník Josh Dun zase svým sebevědomým až přidrzlým projevem a nadšeným výkonem příjemně dráždil. Oba se doplňovali a klapalo jim to – díky za ten zážitek.
Nemůžu opominout krásnou a přirozenou Markétu Irglovou, která na Colours vystoupila mj. s Jihočeskou filharmonií. Na LP jsem sázela moc, neboť vím, že její živé koncerty jsou stejně čisté, jako její studiové nahrávky – skvěle intonuje, dává do toho celého člověka, hezky komunikuje s obecenstvem. Jaké zklamání, když nic z toho se na hlavní stage nestalo. A tak jsem hledala pro její výkon omluvu. A našla – LP byla nemocná. Škoda. A ještě její neplánovaný předskokan Wim Hof, kterého organizátoři použili jako výplň času, o který LP zkrátila svůj výstup. Ten si bohužel od zaskočeného publika vysloužil jen nepochopení a od kritiků neblahou pozornost.
Tak za rok zase, Ostravo! Už máme lupeny 😊
