Na ten okamžik, kdy jsem rozbalila svůj vánoční dárek, stejně jako na pocit, který se mě zmocnil, nikdy nezapomenu. V obálce byl poukaz na prodloužený víkend pro jednu osobu do lázní. Do Mariánských Lázní. Rozbušilo se mi srdce a do očí se mi draly slzy. Rozpaky jsem překryla plachým úsměvem a úprkem do kuchyně. Tam jsem se rozbrečela docela. Za sebou slyším hlas mého přítele: „…jsi říkala, že jsi pořád taková utahaná, ne?“. Jenže mně bylo „teprve“ čtyřicet!?
Dárek za všechny prachy
Vzlykající jsem potichu vytočila mobil kamarádky, abych se o tento povedený dárek podělila. „Co tam budu mezi těma starcema sama dělat?“, cedila jsem přes zuby. „Co blbneš, nebul, já pojedu s Tebou a užijeme si to. To bude dobrý“, projevila kamarádka přesně takovou dávku solidárnosti, jakou jsem v té chvíli potřebovala. Jinak už jsem si sama sebe představovala, jak vstupuju do jídelního sálu, kde hraje dvojice hudebníků a la „Eva a Vašek“, kolem sedí nadšení staříci a stařenky, cení své protézy a podupávají si do rytmu, v lepším případě vlastní nohou. Také mi hlavou proběhl mikrofilm, jak moje máma kdysi dostala tzv. křížkové lázně na žlučník a balila si ty nejlepší krimplenové šaty. A táta, když za ní jel, si vzal sváteční kravatu s tetřevem a opasek se sponou Rangers. Pak mi ukazovali fotky s pózami před zpívající fontánou a pítkama v ruce. Byla jsem kritický puberťák a oni mi přišli strašní, prostě hrůza. Takový obraz pobytu v lázních se jen těžko smazává.
Opravdu špatně?
„Tak kam to máme a kolikátého?“, vyhrkla na mě do mobilu místo pozdravu další kamarádka. „Jedu s vámi, přeci vás v tom nenechám“. Hurá, hurá, hurá. Kamarádství je prostě nejvíc, když selže vkus přítele. Teď už to vypadalo na prima akci, a jak říká jedna ze zmíněných kamarádek, vyrobily jsme z průšvihu záměr. Ke všemu poukaz byl symbolicky do hotelového domu Vltava-Berounka, a přesně tyhle dvě řeky nás tři spojovaly.
Tenkrát jsme si „Majánky“, jak tomu říkáme, nakonec opravdu moc užily. A od té doby do lázní, konkrétně a z nostalgie do Mariánských Lázní, jezdíme každý rok už 14 let. Se smíchem vzpomínáme na vstupní prohlídku, když jsme vůbec nechápaly otázku vrchní sestry „Vaše úroveň hybnosti?! Škála je od 1 do 5 jako ve škole“. Nebo údiv celého zdravotnického personálu, když jsme chtěly procedury nejdříve od desíti hodin (až se vyspíme), či masáže v osm večer. Nezapomeneme ani na dietu N2, kterou nám tehdy omylem přidělili; to jsme si řekly, že naše žlučníky musí být fit pro vždy, jinak nemá cenu jíst.
Každý ročník jsme si zpestřily ubytováním v jiném lázeňském domě, okusily mnoho procedur a postupně si osvojily i lecjaké lázeňské finesy. Za ta léta jsme bez většího násilí přistoupily na nepsaná lázeňská pravidla, jako jít spát tzv. se slepicemi, neboť ve městě stejně všechny podniky zavírají v hodiny, které z nás dělají „slušné holky“. V lázních si klidně dopřejeme „béčkový“ film v místním kině a kolonádním umělcům odpustíme kýčovitost. Také jsme si v místě našly služby a lidi, na které se těšíme; objevily jsme například kulinářskou perlu Medité vytesanou z provinční samoobsluhy, kde nás čeká vždycky vřelé přijetí majitele a pocit jedinečnosti. Nebo pohodovou kavárnu/cukrárnu v penzionu Meteor nad městem, kde také majitelka peče ty nejlepší koláče a má laskavý úsměv pro každého. Nikdy nevynecháme ani přeplácaný Irish Pub v centru, kde před těmi 14 lety jako jediní měli přístupný internet.
Opravdu dobře
To, co se zpočátku jevilo jako absolutní průšvih, se stalo rituálem nanejvýš užitečným. A krásným. Dneska už víme, jak důležité je vyjet pryč od zažitého a relaxovat pod rukama odborníků. Dneska, s odstupem těch 14 let, už bychom tak nezatracovaly otázku na hybnost a možná daly i dvojku. Dneska už víme, že lázně ve čtyřiceti není vůbec brzy.
Letošní sezónu, totiž na jaře, jedeme zase. Na těch pár společných dnů v lázních se těšíme jako malé holky. Člověku prostě asi na to, aby objevil kouzlo lázeňského života, nemusí být sto.
P.S. Dodatečně a znovu děkujeme mému příteli za dárek.
