Jestli zahlédnete v lese ženu, co objímá obrovský strom, chvílemi k němu tiše promlouvá a pak ho i políbí, nevolejte záchranku. Ta má teď práce dost. To se jen já přimlouvám u „svého“ dvě stě let starého dubu za lidstvo a šeptám prosbu, ať nám všem, co se nehodlají zbláznit a hledají útěchu mimo civilizaci, otevře příroda svojí náruč a vezme na milost homo sapiens.
Vláda ve své zoufalé snaze (vážně se snaží???) nedostat „kanára“ v zápase s COVIDem utahuje šrouby přes závit a prostor pro hluboké přirozené nadechnutí a bez rizika se lidem zužuje a zužuje. Není tedy divu, že se lidé uklízejí do přírody. Jenže i tam už začíná být pěkně plno.
Václavák
Fakt, že v době COVIDu je to v českých lesích a hájích jako na Václaváku, je neoddiskutovatelný. Lidé jako by znovu objevili v přírodě útočiště, od kterého ještě nedávno utíkali za světly velkoměsta, byznysem, zábavou... Tohle prostředí se ale stalo víc rizikovým a těsným, a tak se lidé vracejí se do svých vesnických sídel, chalup anebo prostě bivakují jen tak venku. Teď je jim příroda zase dobrá!. Ale přírody se nikdo neptá, jestli je přijme zpět, jestli je schopná pojmout tolik zpovykanců, bot, co po ní šlapou, a plášťů, co po ní jezdí.
Vypadá to, jako bych mluvila o nějaké „živé“ hmotě, co má své vědomí, co komunikuje, umí kňourat a plakat, nebo se i smát. Ale tou příroda právě je! A jen vnímavý jedinec totiž takhle přírodu načítá. Jenže kolik takových teď do přírody proudí? Nejsou to jen stáda lidí, co jí berou za vděk jenom proto, že se nemůže skoro nikam jinam?
Šťastné vnímání
Co se přírody týká, v tomto ohledu jsem dítě štěstěny, co vyrůstalo v krásném prostředí údolí řeky Berounky a na úpatí brdských kopců. Jako malá jsem přírodu jenom tak přijímala, prostě nějakej kopec, nějaká voda, to vše tam bylo. Ale jak šel čas a také díky tatínkovi, který mě do přírody bral často a učil mě jí mít rád, jsem si uvědomila, jaké zázraky se v ní dějí. A naučila jsem se k ní chovat s nejvyšším respektem, který časem přerostl v obdiv.
Vždycky, když se ocitnu tváří v tvář nějakému stromu velikánu nebo honosnému kameni, řeknu si: no, ty tady budeš ještě dalších „X“ let, zatímco moje bytí tady na Zemi jsou proti tomu jenom takové prázdniny. Nezbývá, než s pokorou tento fakt přijmout a jít dál.
Mohu dál?
Dnes se ta moje adorace přírody může zdát být až podivínská. Dnes totiž, než vstoupím do lesa, zastavím se před ním a v duchu ho požádám, aby mě přijal, počkám, až dostanu propustku, poděkuji a pak teprve vkročím na „jeho“ výsostné území. Všechno to probíhá tiše a v rovině dvou partnerů. Potom se v lese cítím svobodně, spokojeně a bezpečně, našlapuju a předu ve stejné tónině, jako koruny stromů.
Požádej, dostaneš
Ne, není třeba dělat kolem pobytu v přírodě, která nám teď poskytuje jakýsi azyl, takové tanečky. Jenom doporučím všem, kdo do ní směřují, ať jí berou minimálně jako partnera, ať se z ní radují a přijímají, co dává – čistý vzduch, zázračné ticho či naopak zpěv, šumění, tlukot, zelenou barvu, prostě volnost bytí. Ale ať tam také nenechávají to, s čím si „ona“ neumí poradit, co jí poškozuje a ničí její jedinečnost. A pokud se nám podaří s ní navázat komunikaci, byť jen uvnitř sebe, ochrání nás příroda vždy, když o to my lidé požádáme.
Věřte ☺
