Zdraví, téma v poslední době nejčastěji zmiňované, vinšované a propírané, a to hned ze dvou důvodů. Jednak se koncem roku vice setkáváme, bilancuje a při té příležitosti si přejeme „hodně zdraví“, jednak zdraví je v souvislosti s covidem pořád ještě žhavým tématem (i když bychom o něm nejraději už ani neslyšeli!).
A tak kolem sebe můžeme zaslechnout:
Tak co, Vašku, jak to jde? Co ten tvůj žlučník, už tě nezlobí? A Marie, prý měla taky nějaký problémy se srdíčkem? ..Tak ti přeju hodně zdraví, tobě i Marii, hodně zdravíčka hlavně!
Jo, a slyšela jsem, že vaše Jarka měla taky toho covida! A prý jen nic necejtila, nebo co...Co Jarka, já taky! .. Fakt? A jaký´s měla průběh? .. No, holka, co ti budu povídat, bylo to hrozný.
Zdraví je evergreenem mezi tématy, a touto dobou zvlášť exponované. Neprobírají ho jen lidé na potkání na ulici nebo u lékaře, probírají ho – i když v poněkud odosobněnější rovině – i politici, vědecké a medicínské kapacity, hlavně však novináři a média.
Chtělo by se říci: Není se co divit! Zdraví je přeci hodnota, co nám dává nezměřitelnou kvalitu života. O jeho výsostném postavení na stupni důležitosti v našem životě nemůže být žádná diskuze. Jenomže my ve většině případů nemluvíme o zdraví, ale o nemocech. Je až s podivem, kolik toho o sobě prozradíme, kolik podrobností jsme schopni o svých neduhách vylíčit i třeba naprosto neznámému člověku. To se pak jeden nepřestává divit.
Sedím ve vlaku. Přistupuje už na mobilu napojená žena a plynně pokračuje v hovoru z nástupiště. A dost hlasitě, jak to tak u některých lidí bývá. Po pár minutách z nedobrovolného odposlechu odhaduji, že hovoří s někým „velmi blízkým“, protože téma je nadmíru intimní.
… nooo, a von ten doktormi, Ňuníku, říkal, že ty nějaký mrchy ve střevech…a posílá mě ještě na takový ten šlauf do …, jo, a taky ta moje cukrovka, prej to musim srazit nejdřív nějakou dietou, ale vždyť ty víš, Ňuníku, že já se fakt držim, a ten dort od Evy jsem jenom ochutnala…. a ve čtvrtek jdu s tím kolenem, chci, aby mi ho už vyměnili, platim snad zdrávko stejně, jako každej jinej, ne?
Když se spolucestující začala hroutit nad stavem svých jater a co jí to všechno způsobuje po ránu, při vší úctě, už jsem to nevydržela a odporoučela se do jiného vagonu. Ne, nešlo o nějaký projev nesoucitu, nýbrž o zachování vlastního duševního zdraví.
To v jiných krajinách, třeba daleko na východ od nás, v Japonsku, je naprosto nepřípustné o svém zdravotním stavu cokoliv prozrazovat, byť by se jednalo o velmi blízké osoby. Moje kamarádka se při cestách po Japonsku seznámila se dvěma přítelkyněmi. Obě asi tak šedesátnice, Machiko a Mitsuko, se znaly už od studií na střední škole. Měly mnoho krásných společných zážitků a sdílely hodně radosti. Když ale přišla řeč třeba na rodinu a děti, kamarádka zjistila, že tyto dvě ženy o sobě ani nevěděly, zda je ta která vdaná nebo zda má nějaké potomky. Natož stav jejich jater a žlučníků.
Uvedla jsem dva extrémy. Ale jistě existuje elegantní míra, jak se svým soukromím, ke kterému bezesporu zdravotní stav patří, nakládat. Je smutné, jak v nemoci hledáme spříznění. Nemoci nás spojují. Stejně jako neštěstí. Proč to ale neotočit a nesdílet více své radosti ze života a štěstí? A své bolístky si nechat jen pro ty nejbližší nebo odborníky?
Nenabádám k nějaké přetvářce či předstírání, že vše je růžové a zalité sluncem, že žádná trápení a nemoci neexistují. Jen by se možná naše společenská nálada trochu zlepšila a naděje by byla víc vidět.
