Máme se dobře, jen to nevíme

Můj redakční kolega mi jeho včerejším článkem 1965 – Skvělý ročník tak trochu hodit laso, abych se do něho také chytla.

I já už jsem totiž také FINE50 a měla jsem tedy podobné zážitky a zkušenosti. Jen s tím rozdílem, že patrně díky tomu/bohužel, že jsem byla žena.



Komunismus, ve kterém jsem v sedmdesátých letech vyrůstala, mi jako malé holčičce přišel tak nějak přirozený a normální, protože jsem vlastně nic jiného do té doby nepoznala. Nevyrůstala jsem v žádné intelektuální rodině čili diskuse o politice nebo o Platónovi se nevedly. Až na to, že vždycky tak nějak v polovině srpna se tatínek, který jinak nepil a do hospody vůbec nechodil, se sousedem opil tak, že ho přivezli na kárce. To pak vykřikoval věty jak z Pelíšků: „Ať už jdou ty komunisti do háje!“  Maminka nad ním lomila rukama, pak ho uložila do postele, vedle ní postavila kýbl a modlila se, aby z toho něco nebylo!  Vždycky to nějak prošlo. Jen jednou, to, když jedna stará komunistka, členka uličního výboru tátu udala na Národním výboru a tatínek se musel zpovídat a kát až v Praze. Ale to mu moc nešlo, a tak jsem se pro jistotu já, dcera provokatéra, nedostala na vybranou školu. 

A tak, jak už to bývalo, jsem se vdala. A měla dítě. Revoluce mě zastihla už jako matku malého syna a k tomu s onemocněním, které mě na rok vyřadilo z běžného života. 

Když jsem téměř po roce vyšla ze špitálu a rozhlídla se, svět jsem nepoznávala – všichni byli nakopaní, plni porevoluční euforie, nové podniky rostly jako houby po dešti, McDonald, kam ses podíval… Byl to fičák. A k tomu jsem začala na pracovat v redakci největších (a nutno zmínit mezi prvními svobodných) novin. 

Devadesátky už nebyly jenom nadechnutí, ale velká jízda velkých hráčů. Bohužel také bývalých veksláků, co konečně zúročili svoje schopnosti obchodovat. Nicméně běžného pěšáka mohla odzbrojit kupónová privatizace, sousloví, které dnešním teenagerům už nemůže absolutně nic říkat. Ale právě díky ní i někteří obyčejní lidé mohli mít pocit, že jsou ve hře.

I já jsem vsadila na poměrně dobrého koně a za prodej akcií Čokoládoven později zinkasoval akorát tak tolik, abych mohla se svým přítelem vycestovat na jeden semestr do Ameriky.  Cestování po této sladce vonící zemi, pro mě do té doby zapovězené z mnoha důvodů, bylo jako balzám na ještě mladou duši ženy. Nejen, že jsme procestovali skoro celé státy napříč a zase zpět, ale potkali jsme neuvěřitelné množství zajímavých a inspirativních lidí, naciťovali jsme jiné kultury, náboženství, krajinu, hltali jsme svobodu Ameriky jako živou vodu… Z dojmů z cesty po USA jsem po návratu žila ještě skoro rok, než jsem zapadla zase do starých kolejí – práce – rodina – a trochu relax. 

Moje rodiče byli o něco málo starší než rodiče mých vrstevníků. Pořídili si totiž nás děti, setru a mě, na danou dobu poměrně pozdě. Druhá světová válka je tedy zastihla ve věku, kdy už jí vnímali, prožívali, i když optikou dítěte a ve stínu milosrdného venkova. Za dlouhých 40 let komunismu se nastavili tak, že si hleděli své práce a na nátlaky ke vstupu do KSČ prostě nereagovali. Tak trochu rebelii si dopřával právě tatínek, ale jinak se spokojili s dovolenou u Balatonu anebo u bratrů Slováků na řece Váh. Devizový příslib do Jugoslávie jsme dostali jednou a po zmíněném kárném řízení našeho zpupného tatínka už nikdy více.

Ale byl to právě tatínek, vždycky podnikavý a po šedesátce stále velmi akční, který po revoluci naskočil a začal podnikat.  Stal se z něj majitel pily. Kapitalista. Pracoval tvrdě a prosperoval. Zastavil ho až první infarkt. Tedy pilu prodal společníkovi a začali si s maminkou konečně užívat důchod. 

Ale i tak, protože moje rodiče prožili většinu svého života nejdřív ve válce, pak většinově v totáči, museli si na svobodu docela zvykat. A vymoženosti svobodné společnosti, obrovský technický boom a zejména internet, to vše už je zastihlo příliš pozdě na to, aby to přijali zcela přirozeně. 

Pro nás, co už teď můžeme říct, že většinu života žijeme ve svobodné zemi, už to není takový problém. A naše nastavení na přijímání všeho nového, co přijde (a že to bude ještě jízda), je už patrně, díky Bohu! založeno. 

Při sledování některých dokumentů či prostřednictvím opravdového či virtuálního cestování si často říkám – žijeme si vlastně dobře, jen to nevíme. Neuvědomujeme si to. A je třeba si to pořád připomínat.



Tedy souhlas, Pavle Pulkrábe 😊 

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 3

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Nejnovější komentáře k příspěvkům

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)

Pardubice mají konečně důstojné centrum kultury. 👍🏼 #automatickemlyny mají úžasné charisma! Díky všem, co se zasloužili. 👏 #gocarovagalerie #gampa #sfera #silo #muzemedoporucit
Pardubice mají konečně důstojné centrum kultury. 👍🏼 #automatickemlyny mají úžasné charisma! Díky všem, co se zasloužili. 👏 #gocarovagalerie #gampa #sfera #silo #muzemedoporucit
Pardubice mají konečně důstojné centrum kultury. 👍🏼 #automatickemlyny mají úžasné charisma! Díky všem, co se zasloužili. 👏 #gocarovagalerie #gampa #sfera #silo #muzemedoporucit
Pardubice mají konečně důstojné centrum kultury. 👍🏼 #automatickemlyny mají úžasné charisma! Díky všem, co se zasloužili. 👏 #gocarovagalerie #gampa #sfera #silo #muzemedoporucit
Pardubice mají konečně důstojné centrum kultury. 👍🏼 #automatickemlyny mají úžasné charisma! Díky všem, co se zasloužili. 👏 #gocarovagalerie #gampa #sfera #silo #muzemedoporucit
9 měsíců ago
View on Instagram |
1/4
Malé připomenutí, #leto je nádherné! 👍🏼☀️
Malé připomenutí, #leto je nádherné! 👍🏼☀️
1 rokem ago
View on Instagram |
2/4
Zdá se, že konečně dorazilo jaro❗️ 😎
Zdá se, že konečně dorazilo jaro❗️ 😎
1 rokem ago
View on Instagram |
3/4
Žádné nové lajky ani followeři? Jak chcete! 😀 Řekli jste si o to sami! Dáme těžší kalibr. Co třeba #mops pro začátek?
Žádné nové lajky ani followeři? Jak chcete! 😀 Řekli jste si o to sami! Dáme těžší kalibr. Co třeba #mops pro začátek?
2 roky ago
View on Instagram |
4/4

To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně příležitost. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved