Děkuji Ire za otevření Pandořiny skříňky na téma “Matky a synové”. Toto téma je aktuální a citlivé v dnešní době, kdy se zpochybňují a vymezují životní role mužů a žen. A to nemluvím o tom, že prý existuje 152 pohlaví.
Ženy stále více a hlasitěji volají po emancipaci, rovnosti příležitostí, rovnosti platů. Některé přicházejí s tématy jako MeeToo, či s kvótami na ženy v managementech firem, či vedení politických stran a podobným sociálním inženýrstvím.
Ženy po nás mužích požadují, abychom se vzdali svých historických nastavení. Lovce, dobyvatele, ochránce, živitele, odpovědného. Když začneme být zmateni a dezorientováni a vyhovíme jim, pohrdají námi a často nás i odkopnou. Mám i osobní zkušenost, kdy jsem se začal vzdávat své role muže. Rozvod mě neminul. Naštěstí jsem se zorientoval a vrátil se do role muže a zachránil jsem zásadní vliv na výchovu svých synů a podstatnou část majetku.
Ženy se snaží chovat se jako muži. Aby bylo jasno, rozhodně odmítám tezi, že žena patří do kuchyně, má rodit děti a věrně doma čekat na manžela a být mu po vůli, kdykoli si řekne. Nežijeme v 19. století, doba se změnila. Nicméně my máme stále převažující hormon testosteron a ženy estrogen. A to je nutno brát v potaz.
Ženy budují kariéry, vydělávají obrovské peníze, nerodí děti, neumí vařit, neumí se postarat o domácnost. Často jsou bez partnera a ve 40 zjistí, že nemají děti a rychle se snaží někoho sehnat (MeeToo) nebo jsou nuceny problém řešit IVF (umělé oplodnění).
Toto bylo jenom naznačení, co všechno můžeme, a matky zvláště, ovlivnit výchovou dětí.
Pojďme tedy k synům.
Matka svou výchovou ovlivňuje nejenom chování jejího syna k jeho budoucí partnerce (partnerovi), ale i k okolí a jeho celkovou schopnost se prosadit v životě, v práci.
Ti vychovaní tyrani nejsou tyrany jenom doma, ale i v práci. Asi každý z nás zažil takového šéfa. Nedá se s nimi vyjít, jsou podezřívaví, nedůvěřiví. Vychutnávají si každou naší chybu. Zadávají nesmyslné úkoly, nereálné časy plnění. Dávají na odiv své postavení a svou sílu. Když na ně ale trochu zatlačíte, zjistíte, že sílu mají jenom z pozice své POZICE. Svou sílu odvozují od funkce, kterou zastávají. Většinou po funkci touží, protože podvědomě cítí, že se za ní schovají. Jinak jsou to často slaboši, kteří sami nic nevydrží. Je ale nutné se jim každopádně postavit.
Ti vychovaní maminčini mazánci nejsou schopni převzít pořádně odpovědnost. Stále čekají, že problémy za ně někdo vyřeší. Jsou velmi málo odolní vůči stresu a tlaku okolí. Mají miliony důvodů proč něco nejde, místo aby problém vyřešili. Nejsou zvyklí pracovat a odvádět výkony, protože tomu nebyli vedeni. Byli stále pod ochranou maminčiny sukně. Nakonec sami nejsou schopni ochránit.
Fakt nevím, co je horší. Mít šéfa tyrana a nebo mazánka. Obojí komplikuje práci a demotivuje, protože člověk musí řešit je, místo práce. Stejně tak mít tyhle typy jako podřízené. To je ale trochu lepší, protože mám jakousi možnost se jednoho nebo druhého zbavit. Oba ale dají zabrat. První bude škodit, druhý bude plakat a hledat výmluvy. Pokaždé ale budou stát nějaký zbytečný čas navíc.
Jak tedy vychovávat syna? Jako muže. Tak jak to dělaly kmeny dřív. V dnešní době samozřejmě nejde, aby výchovu chlapce v určitém věku přebrali stařešinové a podrobili ho výcviku a zkouškám z dospělosti.
Nějaké formě zkoušek bychom ale měli mladé muže rozhodně vystavovat. Přimět je k nějakému kolektivnímu sportu, vystavovat je pravidelně diskonfortu. Donutit je k samostatnosti. Nenosit jim modré z nebe. Maximálně od 16 let je dotlačit k práci, aby si osvojili sociální návyky a naučili se sociální interakce. Jeden kamarád v žertu říká, že kdo nepoznal šikanu, nemá právo na život. Toto pořekadlo používám a snažil jsem se ho trochu (samozřejmě s láskou) aplikovat na svoje syny.
Když jsem o obsahu tohoto článku začal přemýšlet, probral jsem si samozřejmě i svůj vztah s matkou a to jak mě vychovávala. Jak jsem psal v již historickém článku (Smiřme se s rodiči), nebyli jsme se sestrou středobodem vesmíru našich rodičů. Středobodem jejich vesmíru byli a celý život zůstali oni sami.
A když to hodnotím zpětně, zaplaťpánbůh. Matce vděčím zato, že mě naučila chodit včas (až jsem s tím někdy fakt otravnej) a zato, že jsem nebyl středobodem jejího vesmíru. Že se o mě moc nestarala. Mezi kamarády u piva bych to řekl lépe: “Díky zato, že se do mě ne.rala” (dámy prominou). Zvykl jsem si na samostatnost, odpovědnost, nezávislost a že za mě nikdo nic neudělá. A pokud ano, jsem příjemně překvapen.
Není tohle náhodou docela rozumný a jednoduchý návod na výchovu? A nejen synů.
Těším se na Vaše komentáře.