Dívám se dívám, nejenom u nás. Dívám, se do okolních zemí a nejen v Evropě. Jak spřátelených, tak znepřátelených.
Nejsou leadeři. Myslím opravdoví leadeři. Proč o tom píšu zrovna dnes. Uplynulo totiž 95 let od narození jednoho z posledních opravdových, v tomto případě světových, leaderů.
Margaret Thatcher, Železná Lady (jak o ní mluvili sovětští komunisté), baronka Thatcher. Baronka. Maggie, jak o ní s láskou, strachem a obdivem mluvili její obdivovatelé. Stará děvka, jak o ní mluvili odboráři.
Pokud si člověk trochu se zajímající o historii přečte o její vládě ať z pera jejich obdivovatelů, tak jejich odpůrců, vždy mu vyjde, že to byla žena, která měla všeobecný respekt. Byla člověk silný, houževnatý, který věřil svému přesvědčení a dokázal o tom třikrát přesvědčit Brity. Tolikrát vyhrála volby. Dokázala vydobýt Velké Británii zcela mimořádné podmínky členství v EU, ochránila britskou Libru navzdory vlastní straně, vyhrála válku o Falklandy...... Nakonec jí zařízla vlastní strana. Začali se bát její síly a vlivu.
Pamatujete? Bylo to před třiceti lety. Kdy jsme s nadějí hleděli na západ, poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a doufali, že Ona bude jedna z těch, kterým se společně s Ronaldem Reaganem a dalšími opravdovými leadery podaří nějak ekonomicky a politicky udolat komunisty a nám pomoci k normálnímu životu.
Pokud si vzpomeneme na situaci konce osmdesátek, její přinos k uzbrojení a rozpadu tehdejšího Sovětského svazu byl nemalý.
Již tehdy jsem se díval na Maggie, na Ronalda Reagana, Helmuta Hohla, Fracoise Mitteranda, Jana Pavla II. a porovnával je s Husákem, Jakešem, Brežněvem, Černěnkem a podobnými.
Zrovna dnes taková jména a osobnosti v civilizovaném světě nenajdeme. I přesto je bohužel ale výsledek současného srovnání, velmi, velmi podobný.
Hledá se Maggie.