„Hele, víte, že budou NeColours?“, volala nám všem na konci června vzrušeným hlasem kamarádka. „No náhradní Colours za ty zrušený!! Ale jen pro tisíc lidí, lupeny jdou na dračku, mrkněte na to – kupuju, jedeme.“ A bylo rozhodnuto, žádné dlouhé diskuze.
Naše parta je naprosto dokonalý mix. Muži, ženy, spolužáci, partneři, občas naše dospělé děti. Každý jsme úplně jiný, ale léta protínání našich životů, obrušování hran a snahy porozumět si a sdílet z nás jako by uplácaly univerzálního jedince. Jak zpívali ostravští rodáci, bratři Tesaříkovi z Yo Yo Bandu, v písni Rybitví - prostě „dobře složená kytka“. A protože jsme každý tak trochu z jiného kouta Čech (a Moravy), potkáváme se na akcích, které přirozeně sdružují lidi.
Hudební (a teď už i divadelní a diskusní) festival Colours of Ostrava, který jsem zmínila v příspěvku z března tohoto roku Festivalům zdar II. – Colours of Ostrava, je bezesporu právě takovým místem a platformou, která nás vždycky dá dohromady, kde společně odložíme všechny starosti a jenom tzv. jsme. Jak říká jedna moje kamarádka: „Jsem šťastná skoro jako na Colours.“ Proto není divné, že nenecháváme nic náhodě a lístky na další ročník máme v kapse záhy po skončení toho předchozího. Ty na rok 2020 jsme kupovali již na vánoce 2019; není nač čekat a cena je výhodná.
Jenže, jak známo – člověk nějak plánuje, život zase maluje. Koronavir přišel mezi nás, usídlil se a ne a ne odejít. A přemaloval nám pomalu ale jistě celý život. Osekání zábavy a radostí, toho, co si jinak můžeme odepřít, bylo to nejmenší. Ty největší tragédie měly kulisy prázdných obchodů, zavřených podniků, krachujícího podnikání, nepřístupných nemocnic a lidských hlav plných obav. Zákaz největšího festivalu v ČR, kde se loni sešlo skoro padesát tisíc hlav, bylo nasnadě. Zlata Holušová a její tým s tím měly celý rok určitě hodně práce; proslýchá se, že Zlata totiž kromě toho, že během toho roku líčí na největší hudební ryby, sama osobně objíždí svět s nastraženýma ušima a hledá kapely, které by nám pak na Colours přivezla.
Docela dlouho ještě a vytrvale útočily reklamy na hvězdy Colours 2020, než padlo jasné – NE. Nad volbou vrácení lístků nebo ponechání si jich do konání dalšího ročníku 2021 jsme nepřemýšleli. „No stejně bysme jeli i příští rok, ne?“ A když pod bičem koronaviru začalo být dýchatelněji a organizátoři Colours vyhodili nabídku Nefestivalu pro tisíc účastníků za dalších pár stovek, měli jsme se zase na co těšit. Aspoň na víkend. Objednali jsme si v Ostravě hotel, k fesťákovým oblečkům přihodili placky z minulých ročníků a v pátek 17. 7. nasedli do Pendolina.
Asi po půl hodině jízdy jsme zjistili, že sedíme ve voze pro matky s dětmi. „Ire, zase sedíme blbě! Předminule jsme měli jízdenky na jiný měsíc, minule to byl tichý vůz, ze kterýho ho nás skoro vyvedli, teď zas dětský vřískot. "Bože!“, spílala mi právem kamarádka. Cítila jsem se provinile, ale jen do chvíle, než kojenci a batolata usnuly a byl klid. Jenže někde za Pardubicemi nám ztuhly obličeje - zpráva hygienika Moravskoslezského kraje byla nemilosrdná: všechny akce se s okamžitou platností ruší a nařizují se roušky v interiérech.
Hotel stoprocentní storno, Pendolino skoro v cíli a roušky jen tak pro jistotu někde na dně bagáže. K tomu ostatní členové výpravy už v Ostravě čekali. Co teď? Někteří „Coloursáci“ s reptáním vystoupili hned na nejbližší zastávce a jeli zpět. Vlastně jsme byli asi jediní, kdo pokojně v Ostravském hlavním nádraží vylezl z vlaku a přijal pravidla hry. Co taky jiného dělat?
V hotelu jsme udělali „válečnou“ poradu. Co budeme v promořené Ostravě bez festivalu celý víkend dělat? Těch variant nebylo zas tak moc. Hotelový personál nám sice s úsměvem za rouškou nabídl slevy třeba do Ostravské ZOO či do čínské restaurace Taoi Ting, ale to nebyla tak úplně náplň nadcházejících tří dnů, která by nás uspokojila. Ostravská galerie umění má ale například výjimečnou stálou expozici, na kterou nikdy moc nezbýval čas. Nebo zámek? A večer Stodolní. Jenže, tam se zábava, jak známo, rozjíždí tak po půlnoci, zatímco hygienik kázal zavřít „puby“ už ve 22 hodin.
„Pojďme do Vítkovického areálu i tak, bez Colours, aspoň uvidíme, jak to tam vypadá a zavzpomínáme“, padlo také. „No, to není špatný nápad.“ A také jsme doufali, že se konečně dostaneme do Kavárny Bolt Café, což normálně při festivalu je beznadějné. Vypravili jsme se pěšky přes město kolem komplexu Nová Karolína směr těžební věže. Když jsem dorazili, uvědomili jsme si, že tuhle podívanou jsme si ale asi mohli nechat ujít – prázdné opuštěné rozlehlé prostory, kde jindy dav tančících těl vyplňuje snad každičký centimetr, vypadaly smutně a opuštěně. „Tady bývá ta největší stage přeci, … a a tady bývá moje oblíbená vinárna s cimbálem… a tady jsme minule seděli a pili mojito…“, křičeli jsme jeden přes druhého a vizualizovali si vzpomínky. Nakonec jsme prošli celý areál s očima navrch hlavy, jak to vše vypadá jinak, ale už ne smutně, nýbrž zajímavě. Udělali jsme i pár hravých a rádoby vtipných fotek a poslali je Zlatce se slovy podpory a sounáležitosti. Organizátoři Nefestivalu mezitím bojovali s úředním šimlem a zkoušeli nemožné.
Pod věží s kavárnou stála stage, jediná, tam měl Nefestival proběhnout. Z dálky voněly i napečené dobroty a káva. Nikdo však, kdo by si je koupil. Do kavárny nás za poplatek vyvezli skleněným výtahem a s helmami na hlavě. Pohled seshora na koronavirem utlumené město byl dech beroucí, ale asi i kvůli té výšce, která nás některé zaskočila. Cestou zpět přes areál jsme si znovu a znovu připomínali okamžiky, co jsme na Colours už všechno zažili. „My se sem vrátíme, nebojte se!“, slibovali jsme i sami sobě.
A protože jsme dobrá parta, další dny v Ostravě jsme si užili i tak. Smířili jsme se s režimem, který tam panoval, poctivě nasazovali a sundávali roušky, chodili brzy spát a stali se jen tichými pozorovateli města, které se ocitlo v jakési polokaranténě. Na nadcházející pondělí byla na ostravské Masarykovo náměstí svolána demonstrace iniciativy Ostrava nemlčí proti vyhlášeným omezením a ministru zdravotnictví. Sešlo se na ní přes tisíc pět set lidí. Zlatka Holušová bojuje právními prostředky za odškodnění ztrát za Nefestival dodnes.
