Můj redakční kolega Pavel Pulkráb ve svém článku Nesmím se bát! otevřel téma, o kterém se píše, ale hlavně nad nímž se zamýšlí nelehce. Je to stejné jako se smrtí – všichni víme, že v našem životě je, že se jí nikdo z nás nevyhne, ale přemýšlet o ní, mluvit a psát, do toho se nám moc nechce. Děláme, jako by nebyla. Se strachem je to podobné – všichni jím trpíme a víme, že ho máme, ale snažíme se ho přehlížet, zahánět či ignorovat.
Přitom strach není jen ten „špatný“. Strach je i užitečný. Je to obrana proti tomu, co by nás mohlo zlomit. Takový strach nás totiž chrání před zkázou, zánikem. Je řeč o „zdravém“ strachu, krátkodobém, o přirozené chemické reakci v našem těle, které nám dává signál, že je třeba utéct, rozblikává červený majáček v našem nervovém systému, bije na poplach.
Já vím, o kterém strachu však autor předešlého zamyšlení psal: o strachu, který nemá moc opodstatnění a spíše nás paralyzuje. O dlouhodobém vystavení pocitům strachu, o umělém vyvolávání tragických scénářů v naší hlavě, o bojácném srdci, které buší a buší na poplach strašákům, které si tvoříme sami v sobě.
Nedávno jsem si zrovna uvědomila, jak důležité jsou emoce. Jak emoce dokáží v lidech vyvolávat silný prožitek a pocit opravdovosti. Strach je ovšem emoce, kterou mám ze všeho nejméně ráda. A jistě nebudu sama. Proto se se strachem snažím pracovat už dlouho, a to hned na mnoha úrovních, včetně té racionální, které kolega nedával moc šancí. Neopodstatněný (chcete-li uměle vytvářený) dlouhodobý strach člověka dřív nebo později totiž paralyzuje a naprosto zbrzdí člověka v jeho osobnostním rozvoji. A bere mu vnitřní svobodu, hodnotu vskutku nenahraditelnou! Kromě toho se může v čase změnit na patologický strach, který už je třeba svěřit do rukou odborníků.
Strach ale není jenom paralyzující, je to hlavně energetický vysavač, co nás může požrat zevnitř. Všechny ty obavy o to, co máme, oč bychom mohli přijít, přemýšlení nad tím, jak si co udržet – partnera, pozici v zaměstnání, majetek, peníze, krásu a mládí … – nás vysiluje a ničí naší svobodnou vůli. Přitom dnes a denně jsme konfrontováni se zkázami, které přišly tak rychle, že někteří lidé ani nestačili na strach pomyslet! K čemu je potom strach v době, kdy se NIC neděje, jenom proto, že by se MOHLO dít?!
Strach je jakýmsi protipólem odvahy. Té si velmi cením, snad i proto, že jí sama nejsem moc schopná. Odjakživa jsem obdivovala lidi, co vědí kam jít, co tam udělat, jaké „zbraně“ pro to zvolit a - zvítězit. A to vše s odvahou a s hlavou vzpřímenou a odhodláním v srdci. A bez bázně. Kdysi jsem se na jednom setkání s Dalajlámou zeptala, jak se může člověk stát odvážným? Jeho svátost odpověděla velmi lakonicky – být a zůstat svobodný. V té době mi tato odpověď přišla jako nedostatečná, čekala jsem snad nějaký návod, skoro psaný drobným nečitelným písmem, jako když si koupím novou pračku. A místo toho takové nějaké moudro! Až časem jsem přišla na hloubku toho, co mi odpověděl.
Pocitům strachu se nikdo nevyhneme, ale neměli bychom dopustit, aby nás ovládly, aby převážily nad radostmi a pozitivními přístupy, abychom neklopýtali na cestě našeho života jenom takovými těmi „uprděnými“ kroky, co udrží náš chabý standard nad vodou a nedovolí nám roztáhnout křídla a vyletět výš.
Strach a nekonání jsou na škále plus 20 až minus 20 na hodnotě minus 18! Tohle, když jsem si jednou přečetla a uvědomila si, jak moc mě moje malicherné strachy tíží a zotročují, rozhodla jsem s mini okamžitě skoncovat.
Udělejte to taky.