Je to maličké, je to voňavé, je to bezbranné a je to neuvěřitelně roztomilé. A tak vůbec není lehké udržet se a nepitvořit se, když se nad tím skláníme nebo to držíme v rukách. Lidské mládě. Ten zázrak života, nejdokonalejší produkt spojení dvou lidských bytostí.
Tu scénu snad všichni známe – nad kočárkem v parku se sklánějí babky z odvedle a jedna za druhou šišlají: „Ale, ale, ale? Čo ťo ťu máme ža drobečka?“… „Ňo ty jši ale krášná princežnička“…“PánBůh požehnej, čelej ťáťá, ňu ju…“ Sedmitýdenní miminko vyvalí oči, zakope nožičkama až z něj vyjde známý zvuk – prdík. To už se ale obecenstvo neudrží a začne téměř pět ódy na zažívání. A když děťátko naznačí úsměv, má vyhráno – všichni se dají do závodu o to, kdo sklouzne k bizardnější jazykové patlavosti.
A mimi? To by si klidně mohlo pomyslet: U všech plenek, tohle že má být ten jazyk, kterým se pak mám dorozumívat? Co to tady plácáte? Vy neumíte pořádně mluvit? A jak mám pak vědět, že když se dáma uvolní, že se to má přejít taktním mlčením?
Představa, že dítě dlouho dobu nevnímá, jak mluvíme a jak se chováme, je už dávno přebitá prokazatelnými fakty o opaku. Jsou všeobecně známé studie dokazující poměrně značnou vnímavost vnějšího světa plodu ještě za jeho pobytu v matčině lůně. A to nejen matky, ale i nejbližšího okolí.
A jak už to bývá a jak my dospěláci také dokážeme hned všechno přetavit do extrémů, toto zjištění nemohli nezvednout jako hozenou rukavici leckteří ambiciózní rodiče, co pak předčítají rostoucímu bříšku vybrané pasáže z Platóna či Kanta a pouštějí budoucímu potomkovi árie z Nabucca doufaje, že z nich bude vzdělanec či rovnou génius.
No, nic proti Platónovi a Verdimu. Nejsem sice odborníkem na miminka, ani na to, co a jak dítě v průběhu svého vývoje vnímá. Ale nějaká přirozená síla ve mně mi velí jednat s dítětem od začátku jako s „člověkem“. Jako s dokonalým tvorem, už hotovou součástí světa. Partnerem. Tedy samozřejmě v jistém ohledu (nebudu po tříletém dítěti chtít rozhodnutí, viz Edukativní teror).
Jak už jsem zmínila v minulém článku o vztazích, dítě přichází na svět naprosto vybavené, úplné a vědomé. Dítě je čistá esence vědomí a lásky. K té celé výbavě pak do určitého věku nasává jak houba všechny varianty bytí, vzorce chování okolí, zpracovává to a taví se do vlastní identity.
Pamětníci se mnou možná zavzpomínají na pořad Děti vám to řeknou, který v roce 2012 vysílal Radiožurnál. V něm redaktorka Pavlína Volfová kladla dětem v rozpětí cirka 3–12 let otázky, které by s klidem mohly být oříškem i pro dospělé jedince či politiky. A to bez jakékoliv úpravy pro dětské auditorium či bez sebemenší edukativní ambice. Mezi otázkami bylo například: Co je to uprchlík? Co je to Wimbledon a co o něm děti vědí? Jestli jsou bankomaty užitečné? Co si děti myslí o schengenské dohodě? A proč se organizují charitativní akce?
Vždycky jsem trnula, co z dětí vypadne. Ale údiv nad odpověďmi a radost z nich někdy nebraly konce. Jedna perla za druhou. Odpovědi dětí byly nesmírně trefné, vkusné, vtipné a většinou velmi, velmi inspirující. Uchopené z úhlu pohledu, kterého my dospělí už nejsme schopni.
Není tedy vůbec důvod děti nějak podceňovat. Na jednu stranu před nimi řešíme záležitosti (a často nevhodným stylem), před kterými bychom je ještě mohli uchránit. Na druhou stranu na ně šišláme, jako na vycpané plyšáky.
Ale děti jen v nás jen mylně vyvolávají tento efekt. Jsou to naopak ony, od kterých bychom se my dospělí mohly učit přirozeným přístupům (a vlastně i pohybům!?) a opravdovosti.
Takže, kdyby mohla nemluvňata mluvit (jaký protimluv!), jistě by nám prozradila leckterá tajemství života, toho čistého a nezatíženého. A možná by nechtěla, abychom na ně ševelili nějaké nesmysly jenom proto, že si myslíme, že jsou pro ně libozvučnější. Není důvod dítě ponižovat jazykovými patvary.
Děti by nám to takhle asi řekly 😊
