Znáte to. Pokaždé, když jste se rodičů a speciálně matek zeptali, jestli něco můžete, většinou následovala negativní odpověď. V lepším případě se Vám dostalo sáhodlouhého vysvětlení, proč že to či ono nesmíte, nebo nemáte dělat. Je to nebezpečné. Je to nevhodné. Co by si o Tobě (o nás) lidi řekli. Jsi na to moc mladý(á). Na to nejsi dostatečně šikovný(á). To se pro holku (kluka) nehodí. Je to moc drahé. Ve Tvým věku bys měl raději dělat ..........................- většinou následoval seznam činností, které Vás ani nenapadly, že byste je vůbec měli kdy dělat.
Začarovaný kruh
Totéž jste se dovídali ve škole. Na výběr byl buďto příkaz, nebo zákaz. No a když jste to udělali jinak, než se od Vás očekávalo, následovala dvojitá sankce. Napřed ve škole a pak doma. To vypadá jako začarovaný kruh. Příkaz, zákaz, vybočení, sankce.
Byl tu ještě jeden aspekt. Jsem Husákovo dítě a tak mi máma pořád dokola říkala, že nemám vyčuhovat, mám se snažit, abych byl neviditelný. Hlavně se nikam nežeň a buď pěkně zalezlej. To není moc dobrá výbava pro život.
Když jsem založil první firmu, málem jí kleplo. Poslouchal jsem moudra typu: "Zkrachuješ. Někdo Tě okrade. Když vyděláš, tak lidi Ti budou závidět. Je to nebezpečné." To maminka Richarda Bransona svému synovi říkala:"Ritchie, ty nesmíš ubližovat a měl bys dodržovat zákony. Jinak si můžeš dělat absolutně co chceš a cokoli si umaneš toho dosáhneš." Asi tady začal současný rozdíl mezi námi.
Autocenzura
Co to udělalo s Vašim podvědomím a se sebevědomím? Nic moc. Člověk (jeho podvědomí) to přijalo za své, protože jsme to nejenom poslouchali, ale následně podle toho i jednali. Zavedli jsme si do života jakousi autocenzuru, potlačování vlastních potřeb a tužeb. Vedlo nás to k známé preventivní připosranosti, která nám nedovolovala dělat to co opravdu chceme, po čem toužíme a co chceme vyzkoušet. Tímto velice úzkým "mantinelováním" vlastně ani nevíme, co bychom dokázali, pokud by nám naše okolí nekladlo překážky, příkazy a zákazy a my je neakceptovali. Ani neznáme svoje schopnosti.
Máme i v pokročilém věku tendence se pořád někoho dovolovat, jestli můžeme udělat to, či ono. Ptáme se partnerů, dětí, kolegů, šéfů. Někdy to i dokážeme zahalit do žádosti o názor, ale v podstatě se dovolujeme a předem žádáme o povolení. No a oni v dobré víře, že Vám pomohou nebo poradí, Vás od Vašich úmyslu odrazují. Nabádají Vás k odpovědnosti. Oni to s námi myslí dobře. Nebo s námi taky rovnou manipulují.
Nic horšího, než to, že to s námi někdo myslí dobře, se nám nemůže v životě přihodit.
Každý z nás žije v nějaké sociální bublině a dobrovolně přijímá pravidla této bubliny.
Trochu jinak
Zkusil jsem jiný postup. Dělám si co chci a jsem připraven se kdykoli za cokoli omluvit. Dodržuji při tom základní pravidla, která moje okolí ctí. Nebo lépe řečeno pohybuji se na hraně pravidel. No a občas mě potká nutnost se někomu omluvit. My si totiž klademe předem překážky a vymýšlíme si argumenty předem, proč by se některé naše chování, jednání někomu nemuselo líbit.
Proč to děláme? No protože nás k tomu vedli. Protože nás tak vychovávali a škola nás dusila. Někdy nás dusili i rodiče a my to časem přijali za své.
Nehovořím o ubližování, nevěrách (pokud nemáte dohodnutý volný vztah😊), podrazech, zlodějně a podobně, nedodržování daného slova. Tady dobrovolně dodržuji pravidla.
Hovořím o realizaci našich dětských, klukovských, holčičích, mužských, ženských tužeb.
Já nemusím
Já se přeci nemusím dovolovat, jestli můžu jet s kamarády na dovolenou (Ty nechceš být se mnou?😊). Já se nemusím dovolovat, jestli si mohu udělat pilotní průkaz (je to nebezpečné😊). Já se nemusím se dovolovat, že letím na týden do Libanonu (jsi blázen, někdo Tě zastřelí 😊). Já se nemusím dovolovat, jestli si mohu koupit nový mobil (je to drahé, raději jsi měl koupit něco dětem😊). Já se přeci nemusím dovolovat, jestli si mohu večer zajít na pivo - pokud nemáme dohodnutou večeři při svíčkách😊. Já se přece nemusím dovolovat a nemusím vysvětlovat, že chci být příští víkend sám.
Je to jedna z krás dospělého věku, že se člověk může čím dál tím méně ohlížet na to, co chce okolí a čím dál tím více na to, co chce on.
Nemusím dělat to, co na mě chce okolí, můžu dělat to, co chci já. Občas někoho naštvu. Moc to nepitvám, omluvím se a život jde dál.
Nepotřebuji mít vždycky pravdu.
