Nikdy není pozdě začít

Optimisté to mají prý v životě snažší, a tak patrně v hlavě některého z nich se zrodilo rčení  Nikdy není pozdě začít. I já jsem podstatou optimista, ale jako „fine fifty“ už také vím, jak to chodí: nikdy není pozdě, ale na něco ano. Prostě a jenoduše ANO!



Řeč je tom, že každá fáze života má svůj přirozený čas vymezený na to či ono počínání. Čas narodit se, čas postavit se a chodit, čas promluvit, čas socializovat se a poznávat svět, čas vzdělat se, čas dospět, čas zamilovat se, čas rozmnožit se, čas nabýt zkušenosti, čas zvolnit tempo, čas zmoudřet a stát se vědomým, čas předat, co vím a umím, čas ohlédnout se… i čas zemřít. Některé tyto procesy a dovednosti se samozřejmě mohou zásahem osudu či vůlí zpřeházet, posunout, oddálit či přiblížit, ale v podstatě se náš život pohybuje v jakýchsi přírodou daných mantinelech. Asi těžko budeme mít potomka, dokud biologicky nedospějeme, tedy přirozeně. Nebo těžko v 50 letech zabodujeme na olympiádě v běhu na 100 metrů, když jsme nikdy ani nedoběhli tramvaj. A o tom to právě je. Pokud totiž některé věci v životě neuděláme nebo nenastartujeme v pravý čas, už se nestanou a už je nedoženememe. Prostě je prošvihneme.

Strom

Tahle myšlenka mě paradoxně zastihla v souvislosti s tím, když na zahradě pokáceli smrk, který jsem zasadila při narození syna. Smrk měřil už něco kolem dvaceti metrů a při poryvech větru se nebezpečně nakláněl na náš dům. Jednou už jsem vážně zpanikařila, a tak před Vánocemi jsem smrk nabídla městu jako adventní strom. Tehdy přijela těžká technika, strom elegantně nejdříve užízli a posléze převezli na náměstí. Byla jsem pyšná, jak je krásně urostlý, bohatý a – krásný. Jako můj syn. Po stromu na zahradě dlouho trčel obrovský pařez, a když jsme ho vykopali, zbylo jen prázdno, „grand zero“. Už je to nějaký rok, strom tam bezpochyby chybí a nejen proto, že byl tak trochu památeční. Každé jaro si říkám, jak vysadím nový, aby stačil vyrůst a nabídl mi vytoužený stín, Nebo jen krásu. Ale pořád to oddaluju, přemýšlím, jaký druh  by byl nejvhodnější, nevím, jak a kdy se vlastně sází a tak. A čas běží. A já si uvědomila, že ten správný čas už jsem možná prošvihla. Vždyť strom bude nějakou (jakou?) dobu růst. Stačím si ještě užít jeho stínu?

Nalité čisté víno

Stejně jako si nelze užít stínu stromu, který jsme pozdě zasadili, je poněkud pošetilé se těšit na vnoučata, když samotnými rodiči se stáváme až s šedinami. V otázce reprodukde jsou mantinely víceméně dané biologickými procesy v našich tělech a objektivně jsou více nepříznivé pro ženy. Jejich přirozené reprodukční období je přesně vyměřeno a která žena ho nestíhá, nastupuje upachtěný boj s přírodou, který není vůbec lehký a někdy až nedůstojný. Bylo by ovšem omyl si myslet, že jen ženy jsou v tomto limitovány! Mužská schopnost plodit je sice – čistě  teoreticky – neomezená, nicméně není nic nezodpovědnějšího (a muži prominou – i směšnějšího), než si pořizovat svá vlastní vnoučata či pravnoučata.

Není divu, že i dobrá tělesná kondice se buduje léta.Troufám si tvrdit, že kdo do čtyřiceti nic pro své tělo nedělal, jen ztěží se nebude v dalších letech potýkat s nějakým pohybových či jiným zdravotním problémem. Je sice fajn začít běhat v šedesáti, ale o co víc bychom si užili utuženého a možná i zdravějšího těla, kdychom kouzlo pohybu objevili o mnoho dříve?  Pro mě, do čtyřiceti let kavárenského povaleče, byl objev sportu a přirozeného pohybu skoro, řekla bych, 5 minut po dvanácté. Sice se můj život pravidelným cvičením naprosto změnil a i se citím ve svém těle jakžtakž dobře, ale umím si představit, že kdybych začala „něco“ dělat aspoň ve třiceti, bylo by to úplně o něčem jiném. Zrovna dlouhodobý pravidelný pohyb se na těle i duši projeví nejvíce v době zralé a zcela jistě zásadně přispívá k vysové kvalitě života v pozdním věku. Stejně jako strom je třeba zasadit včas, i tělo je třeba tužit co nejdříve.

Nikdy není pozdě, jen někdy je později 🙂

Z médií se na nás valí jedna fascinující informace za druhou, jak například 82letý Ir začal běhat a po roce přípravy se  přihlásil na marathon. V duchu gratulujeme 102leté čerstvé doktorce sociálních věd k právě získanému diplomu na Harvardu. Nebo zíráme na  65ti letou novopečenou maminku, která porodila zdravá dvojčata. Jistě, pokrok je nezadržitelný a dokáže neuvěřitelné věci, třeba právě oddálit nemohoucnost, paralýzu a vyzbrojit nás ocelovými klouby, nebo ošálit biologické hodiny umě aplikovanou chemií. Většina populace, která zraje řekněme přirozeně, však zákonitě musí připustit, že se nám v životě sčítá a odčítá vše tak, jak jsme „založili“.

Doba zrání hodnot života

Zásadní kvality života mají jistou dobu zrání. Devět měsíců tvoříme (tedy my ženy) ve svém těle nového člověka, hodnotově životní eso! Kosti nám rostou přes 20 let, na svojí profesi se připravujeme několik let a další desítky let nabíráme zkušenosti. Kvalitním člověkem se stáváme celý život. Prostě vše, co za něco opravdu v životě stojí, je dlouhodobý a každodenní proces, co trvá.

I když je tato platforma podle preambule  FINE FIFTY cílená spíše na lidi, co už mají něco odžito, přeci jenom by bylo mnohem užitečnější, kdyby si tyto řádky přečetli současní maximálně třicátníci. To proto, že existují věci, přístupy, úkony, které když se s nimi nezačne dostatečně včas, už na ně prostě nedojde.Toto jaro už konečně zasadím strom, Ginkgo Bilobu.

  • Další články autorky
Ire Faloutová

Ire je už velká holka, co má za sebou pár životních kotrmelců,ale pořád se učí žit. Ráda komunikuje, diskutuje, píše a cítí se jako ryba ve vodě ve společnosti opravdových lidí. Má až přemrštěný smysl pro spravedlnost a hledá v lidech vždy to lepší. Je lektorkou jógy a propagátorka přirozeného pohybu. Miluje život, jaký je.

follow me

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.7 / 5. Hodnotilo: 12

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *