Tak jako v mém minulém příspěvku, kdy jsem se rozpovídala o cestě do Japonska, ani teď prosím nečekejte cestopis. Chci se spíš podělit o zážitky a zkušenosti, které by se případně mohly někomu hodit.
Daleko. Všude daleko
Pokud chcete jet někam hodně daleko, stěží najdete místo, které je více vzdálené našim končinám než Austrálie nebo Nový Zéland (dále jen NZ ). Určitě se tam nevyplatí jet na méně než 2 týdny a jestli chcete zvládnout oba ostrovy, měsíc je naprosté minimum. Pokud však nejste Číňan, soused z hotelu. Vysvětlím, neměla to být nejapná narážka na Asiaty, jen popis humorného pojetí cesty od někoho, kdo má na celou trasu jen 1 týden a chtěl zvládnout vše to, co my za celý měsíc.
Potíž s cestováním po NZ je v tom, že zde vlastně vede velice malé množství cest a silnic. Jedna, ta základní, obkružuje celou plochu každého ostrova. Zejména na jižním ostrově máte jen omezenou možnost celý ostrov crossnout, neboť uprostřed se tyčí vysoké hory. Tento fakt pak vede k tomu, že po celou dobu svého putování se potkáváte stále se stejnými cestovateli, protože prostě jinudy se jet nedá.
Jenom jeden, nebo oba?
Cestu jsem, jak je mým zvykem, začala plánovat dlouho dopředu. Je totiž nezbytné určit si, jak dlouho chce člověk každý den strávit v autě. Na dálnici se jezdí maximálně 100 km v hodině a v obci tradičně 50, ale pozor VLEVO, takže přesuny budou určitě delší, než na co jste zvyklí v našich krajích. Pak je také dobré si určit, zda zvládnout oba ostrovy nebo jen jeden. My jsme si vybraly oba, neb se mi to zdálo jako dobrý nápad. Píšu v ženském rodě, protože tuto cestu jsem podnikla s dcerou Kristýnou. Tou dobou studovala v Austrálii a Sydney, takže ona to měla kousek a já o maličko dál. Ono se to nezdá, na mapě se vzdálenost mezi Austrálií a NZ jeví jako malý kousíček, ale let ze Sydney do Aucklandu stejně trvá 3 hodiny. U půjčování auta nabádám k obezřetnosti. Auto bude na dlouhou dobu váš společník, tak je dobré mít takové, na jaké je možno se spolehnout. Mě ho zařídila Češka Vlaďka Kennett, která tam žije a má cestovku.
Také doporučuji zajistit si předem ubytování. Místní penziony totiž mají většinou omezenou otevírací dobu recepce a je pak docela velká ztráta času snažit se najít si ubytování až na místě.
Splněný sen
Jako malá holka jsem se v televizi na Silvestra vždycky ráda dívala na nádherný ohňostroj, který zářil v Sydney nad budovou Opery a Harbour Bridge. Za sociku jsem si těžko mohla představit, že se tam jednou podívám naživo. Vřele doporučuji, je to fakt zážitek.
Pokud ale strávíte pár dní v Sydney, bude možná pro vás Auckland na NZ trošku zklamání … stejný most, stejná televizní věž jako v Sydney, jen všechno je daleko menší. Jako výchozí destinace vaší cesty je ale úplně super. Protože mám dnes už srovnání, vím, že pokud se na NZ ještě někdy vypravím, bude to už jen na jižní ostrov. Ten severní, i když to možná bude trošku nespravedlivé, bych již vynechala. Asi nejvíc mi v hlavě utkvěla Rotorura, centrum maorské kultury. S těmito původními obyvateli se potkáte všude, ale jen v Rotoruře se ještě ( možná hlavně pro turisty ) dodržují různé zvyky a tradice. Asi něco jako když jedete do Rožnova pod Radhoštěm. Přes den se maoři oblékají do tradičních oděvů, vyplazují jazyk a tančí tanec Haka. Po práci pak sedají do svých aut a odjíždějí za konzumním životem. Omluvám se předem za takový zkratkovitý popis, ale to je ten pocit, který ve mě po letech zůstal. Nic to nemění na tom, že mám i respekt, obdiv a pochopení ke kultuře, o které toho zase tak moc nevím.
Dalším poznávacím prvkem tohoto místa je všudypřítomný děsný zápach jako ze zkažených vajec. Způsobují ho horké prameny a gejzíry vody, která má v sobě mnoho sirovodíku. Ty přírodní scenérie jsou ale úplně dechberoucí. Voda se opravdu vaří a barvy jsou jako z chemické laboratoře.
Hlavní město Wellington leží na jihu severního ostrova, odkud jezdí pravidelný trajekt na jižní ostrov. Město samotné je typické administrativní město, kde, když přijedete po pracovní době, skoro nikoho na ulici nepotkáte. Samotná cesta trajektem je zážitek. Už zdálky totiž vidíte pro mě nejkrásnější oblast – národní park Abel Tasman. Nevím, asi tam musí být nějaké pozitivní vibrace nebo jsme tam už byla v minulém životě, ale mě se z celého NZ nejvíc líbilo právě tam. Asi tak nějak si představuji ráj.
NZ je jedním z míst, které opravdu i v reálu vypadá tak, jako na všech známých propagačních fotkách. Nádherně zelené louky s pasoucími se ovcemi, rozbouřený oceán a fascinující přírodní scenérie.
Kromě toho se tam taky vyskytuje sousta zvířat a ptactva, a protože nemají mnoho přirozených nepřátel, žijí si tam báječně. V okolí města Dunedin je (kromě nejprudší silnice na světě) taky krásná pozorovatelna tučňáků. Pokud je člověk trpělivý, a hlavně tichý a ukázněný, má možnost spatřit, jak se celé kolonie po celodenním lovu vrací ke svým mláďatům na břeh. Připomnělo mi to můj čas v porodnici, kde nás bylo 9 matek, ale každá jsme s naprostou jistotou poznaly, kdy pláče právě to naše dítě. Tady taky …. V mžiku se na břeh vyvalí zástupy dospělých tučňáků a mláďata už dávají o sobě znát. A každý rodič si toho svého potomka spolehlivě a v okamžiku najde. V Kikouře lze zase vidět z lodi velrybu, to je zážitek, na který se nezapomíná.
Pro nás z Evropy, kde máme v zimě sníh, to není zase až takový odvaz vidět vysoké ledovcové hory uprostřed jižního ostrova, ale když si to člověk zpestří výletem v helikoptéře, která nad ledovcem prolétá, pak je to taky pecka.
Jižní ostrov bez návštěvy fjordu Milford Sound by určitě nebyl úplný. Nezoufejte pokud bude pršet, protože tam prý prší stále. Díky dešti jsou pak ale vodopády kolem ještě krásnější.
Naši cestu jsme zakončily v městě Christchurch. Bylo to asi rok po ničivém zemětřesení a město se jeho následky stále potýkalo. Tam jsme poprvé viděla, jak lze oživit centrum města, které ještě ani nestihlo odstranit ruiny domů zasažené zemětřesením. Vyrostlo tam totiž provizorní městečko vytvořené z kontejnerů. Banky, restaurace a kavárny, to všechno lákalo lidi zpět do každodenního života.
