O plotech a sdílení

Ploty, obyčejné ploty u domů. Ploty běžné pletivové, zděné, dřevěné, precizně vykované, živé ploty tvarované, ploty z rákosu. Ploty symbolické, ploty vysoké jako sám dům…průhledné anebo oku naprosto neprostupné. A ještě ty poslední dobou nejvíce „trendy“ – ploty na plotě, ty zelené zrůdy, co alternují ty živé, co ještě náležitě nevyrostly. 

Pro mě jsou ploty hned po zaniklých hranicích mezi státy jeden z největších symbolů rozdělení, vymezení prostoru, odluky. A také symbolem nesdílení. 

Sdílení, kam se podíváš

Snažím se být k plotům tolerantní a nezaujatá, ale nějak naprosto podvědomě mě iritují. Pravda, na některé z nich je i hezký pohled, ale ten estetický zážitek během pár nadechnutí převálcuje pocit brutálního přisouzení rolí – tady, uvnitř ohrazení, je to „naše“, a za ním „jenom“ ostatní svět. Žijeme každý v několika bublinách, a plot je jedna z nich. Přitom se spojujeme se životem za plotem jak o život, abychom byli pokud možno u všeho.



Nabízí se otázka, když většina z nás sdílí s ostatními prostřednictvím sociálních sítí a jiných technických vymožeností leckdy události ze svého života, někdy až intimitu, či ty nejniternější pocity a vlastně sebe sama, proč pořád ještě stavíme ploty, ty symboly izolace?  Přišlo by mi mnohem upřímnější, kdybychom otevřely svoje soukromí tedy i fyzicky, napřímo, hezky soused sousedovi. Kdybychom se po ránu třeba potkávali na zahradách, které by se přelévaly jedna v druhou, pěkně v negližé, rozcuchaní a třeba i mrzutí, odpoledne pak už upravení a s šálkem kávy, jen tak: Dobrý den, sousede!

Pochválen buď soused

Dlouho jsme bydleli v našem domě v jakési pomyslné izolaci. Z jedné strany totiž bydleli staří manželé, kterým smysly už moc nefungovaly, a tudíž nebylo snadné sousedské vztahy tužit. Ne, že bych byla nějaký ignorant či nesoucitná, ale často jsem zapomněla, jestli je ten starý pán odvedle je hluchý nebo špatně vidí, a vyběhla jsem na zahradu „jen tak bez ničeho“ sebrat prádlo. A vždycky mi jeho poťouchlý smích připomněl, že je –  hluchý :-). Bylo to roztomilé.

Sousedé z druhé strany byli jiný oříšek – jezdili do domu jen na letní byt, čili nepravidelně, a pán domu měl těžkou psychickou poruchu. A tak navázat s nimi jakékoli sousedské sdílení bylo složité i pro tak jinak komunikativního člověka, jako jsem já.

Veškeré snahy o smysluplné sousedské soužití pominulo s rekonstrukcí našeho domu, kdy bourání, zvuky sbíječky a jiné techniky dokonale rozbily i to málo, co jsme se snažili v sousedských vztazích vybudovat. A v době relativní sousedské nepohody došlo i na zmíněné ploty – ten je váš, a ten náš, ten už nefunguje, kdo ho opraví?  Ach ty ploty!

Na lepší časy (a že na ně skutečně došlo!) začalo svítat, když se místo zemřelých starých sousedů do domu vedle přistěhovala mladá rodina. Osvícená to generace mladých liberálů, kteří neváhali, vykácet všechny dřeviny, co bránily kontaktu mezi námi, a vytvořit tak podmínky pro navázání téměř „bezplotového“ fungování. 

Plot jsme sice nezbourali, ale děkuji Vesmíru za ně, protože jako by nebyl. Sdílení všednodenních situací je nastoleno; sem tam „někdo“ vyběhne na záhon k plotu v nedbalkách pro smítku tymiánu, ale žádné oko na to neciví a vědomí není pohoršeno. Se sousedy díky „neplotu“ sdílíme informace o domácím i světovém dění, právě vytažené buchty z trouby, kávičku, hluk i ticho, pomoc i neúspěchy. Stačí chvíli postát na zahradě a už už někdo volá: Zdravím, sousedko, sousede….

A když není zbytí, k „neplotu“ nás svolá nějaká ta sociální síť, například zaslaná SMS, kterou nejdřív proseje družice na obloze a ve vteřině přistane v některé z našich „chytrých krabiček“.

Ploty v nás

O víkendu jsme se byly projít s kamarádkou krásnou přírodou kolem Berounky a zaměřily se na ploty ,  – jaké lidé mají. Zamýšlely jsme se, jak si je asi vybírali, jak o ně pečují a co pro ně znamenají, jestli jen soukromí, o které přicházejí každým druhým kliknutím, nebo jestli jim dávají nějaký významný pocit bezpečí. Představovaly jsme si, jaké by to bylo bez nich a zda by to lidi někam posunulo, sblížilo?

Došly jsme k závěru, že zbořit ploty kolem svého bydlení se nám asi hned tak nepodaří. Ale můžeme zkoušet bořit ty ploty uvnitř sebe, v našich hlavách, v našem vědomí, aby nebránily ve sdílení toho dobrého i zlého.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 3

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Nejlépe hodnocené příspěvky

Nejnovější komentáře

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved