O vodě

Na začátku října v příspěvku O vodě, kávě a józe jsem slíbila, že se k tématu voda vrátím. Ráda, protože voda mě poslední dobou stále víc a víc fascinuje. Ne jenom pro ten fakt, že je zdrojem života a není možné bez ní existovat, ale pro všechny její podoby, chutě, vůně, barvy, zvuk… ano, stále mluvím o vodě. Totiž všechno toto, ačkoliv se to nezdá, lze u vody vnímat.



Co můžeme říci o vodě?  Má několik skupenství. Dá se vyjádřit chemickým vzorcem. Je bez chutě a zápachu. Tvoří většinu naší planety. Že je jednou z podmínek života.

Že ubývá.

Já vodu miluju a je mi ze všech živlů nejmilejší. Ráda jí piju, ráda se v ní koupu, ráda jí poslouchám, ráda se o ní starám. Mám k vodě velký respekt. Voda je totiž, stejně jako oheň, dobrý sluha a zlý pán.

Když je něčeho moc 

Na vlastní kůži jsem poznala, jaké to je, když je vody moc – to když v roce 2002 jí nezvaně přišlo do mého rodného města tolik, že vše kolem tančilo pod jejím diktátem a přepisovalo podobu krajiny. Desetidenní srpnový déšť tehdy proměnil Berounku v dravou řeku širokou jak Mississippi a hladovou, jen schramstnout vše, co bylo v dosahu. Lidé naskakovali do svých Arch Noemových a zachraňovali, co se dalo. Však to všichni znají z televizních reportáží.  Katastrofa. Ale voda tehdy lidi spojila a vyvolala v nich nesmírnou solidaritu, která však nepřežila znovu navrácený klidný život .Moje kamarádka to tehdy trefně okomentovala: „No jo, teď si chvíli budou lidi pomáhat a za pár týdnů se zase na nádraží ani nepozdraví“. Nestalo se tak docela, lidé po povodních ještě hodně tmelila obnova našeho města a některá náhodně vzniklá přátelství trvají dodnes.

Když je něčeho málo

Minulý rok jsme všichni zakusili opak – jaké to je, když je vody málo, respektive, když není skoro vůbec. Loni totiž léto začalo už v květnu a skončilo bez podzimu rovnou suchou zimou. Během toho období nespadla snad ani kapka vody, slunce na obloze vládlo a příroda začala žíznit.  Nejdříve začaly vysychat menší zdroje vody, potoky, tůňky, jezírka, potom i řeka Berounka. A nakonec i studny.  

Do minulého roku jsem měla takový ranní rituál – po probuzení, ještě v županu a bosa, jsem za každého počasí vyrážela s hrnkem čaje k potoku za domem si ráchat nohy. Stačilo pár minut, pár šplouchanců a rychle domů. V létě to osvěžilo, v zimě nastartovalo. Ale minulé léto přestala být snad i rosa a já  jsem jen smutně hleděla na ten čůrek vody, co z potoka zbyl. Koncem července  potok vyschnul dočista a také  zanikl veškerý jeho život – pstruzi, raci aj. Podobu potoka vzala na sebe do té doby řeka Berounka a časem se z ní stala spíš taková hnilobná stoka s mnoha nepřirozenými ostrůvky bez života. Letos se léto s málo srážkami opakovalo, zaniklý potok se už neobnovil a  můj ranní cachtací rituál skončil.  

Měla jsem ještě jeden rituál, ale ten skončil již před 8 lety. Každé nedělní odpoledne jsem chodila s pětilitrovou nádobou přes řeku do protějšího  lesa do studánky pro vodu na odpolední čaj. Její voda byla lahodná, voňavá po lese a měla jiskru, kterou si ponechala až do bodu varu. Ze studánky nás čajomilců žilo více, a tak jsme o ní přirozeně bez jakékoliv domluvy pečovali, čas od času nechat ‚někdo‘ zkontrolovat kvalitu její životadárné vody a výsledek vyvěsil na  nejbližší strom. Také tam nikdy nechyběl plecháček pro žíznivé pocestné. Pak ale v dolní části lesa byla vybudována nová vodárna, která pramen studánky strhla.  A studánka zanikla.

Jedna moje kamarádka má celoživotní fobii z toho, že voda jednou nebude. Že jednou zmizí. To, co se malému děvčátku zrodilo v hlavě ,se dnes padesátnici skoro bohužel vyplňuje. Jak varovné! Padesát let a vody je evidentně méně.  A přesto několikrát (kolikrát vlastně?) denně  splachujeme  litry čisté PITNÉ vody záchod, necháváme si puštěné kohoutky při čištění zubů a myjeme nádobí pod roztočenou baterií. Ve sprše si necháváme na hlavu téct desítky minut proudy vody, abychom smyly únavu či kocovinu. Napouštíme hektolitrové bazény pro pár temp. Zaléváme pitnou vodou „wimbledonské“ trávníky bez jediné sedmikrásky. Zatím co na druhém konci světa lidé chodí pro vodu i několik kilometrů, my otočíme kohoutkem a  –  teče voda.

Jsme voda

Každá naše buňka je až z osmdesáti procent voda. My jsme voda. A navzdory vědomí si toho všeho se k vodě chováme poněkud zpovykaně.  Nemusíme vodu  přímo milovat, ale měli bychom si jí víc považovat. Jinak nám to voda spočítá! Totiž, už se tak děje.

  • Další články autorky
Ire Faloutová

Ire je už velká holka, co má za sebou pár životních kotrmelců,ale pořád se učí žit. Ráda komunikuje, diskutuje, píše a cítí se jako ryba ve vodě ve společnosti opravdových lidí. Má až přemrštěný smysl pro spravedlnost a hledá v lidech vždy to lepší. Je lektorkou jógy a propagátorka přirozeného pohybu. Miluje život, jaký je.

follow me

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.8 / 5. Hodnotilo: 10

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *