Jsem velmi šťastný člověk v tom ohledu, že většina přirozeně zdravých přístupů k životu přicházela ke mně vždycky tak nějak sama, nikoliv trendově. Nemyslím si, že je to „věkem 50+“, protože někdo naskočí do tohoto módu už jako velmi mladý. Dalo by se říct, že poznání přicházelo spíš s vyspíváním mého vědomí, nebo duše?
Bylo to tak u mě i s jógou, o níž jsem psala před rokem už v mém zamyšlení O vodě, kávě a… józe a kterou jsem začala praktikovat dávno před tím, než lidi začali jógově šílet pod heslem „kdo necvičí jógu, jako by nebyl“! Stejně tak jsem jaksi mimo „mainstream“ začala s otužováním.
Dělat osvětu otužování cestou výčtu blahodárných účinku této metody na tomto místě by bylo pouhým opakováním toho, co lze nalézt už snad všude, a taky ztráta mého prostoru pro to, co bych s Vámi ráda sdílela.
Když je zima po těle
Většinu mého života jsem řešila studené nohy a ruce. „Irenko, nohy musíš mít vždycky v teple, to je základ“, mentorovala odjakživa moje maminka a já i do postele před spaním natahovala tlusté ponožky a někdy i rukavice. K tomu pyžamo od hlavy až patě nejlépe z flanelu či jinak neatraktivního materiálu, no úplná sex bomba a ztělesněná představa vášnivé noci
. Princip vrstvení a zateplování čím dál tím větším počtem svršků mi tehdy přišel logický, a tak moje zavazadla na zimní dovolenou čítala až několik kusů (a mnoho kilogramů), jež vždy zabrala většinu zavazadlového prostoru.
Kámo snowboardista
Jednou na horách na mě na lanovce vyšel mladý snowboardista, z něhož jsem dostala trochu strach, protože jak známo, snowboard se na sedačce chová trochu jinak, než lyže. Pomyslela jsem si, že ani on nemusí být zrovna nadšený ze společnosti malé boubelaté zakuklené lyžařky. Ale když už jsme tak spolu mrzli v té výšce nad sjezdovkou, slovo dalo slovo a z bubáka na snowboardu se vyklubal sympaťák, co mi nakonec dal radu nad zlato.
V rukavicích mi jako obvykle mrzly prsty, že jsem nemohla snad ani dýchat. „Sundejte si ty rukavice na chvíli a pak si je zas´ voblíkněte, bude to lepší“, cedil mezi brýlemi a hranou kompaktní helmy. „Vždyť mi ty ruce upadnou, kurňa“, skoro jsem na něj křičela. „Neee, fakt, to dejte, von tam začne fungovat komínovej efekt“, zkoušel to se mnou dál. „Komínovej efekt?“ „No, to si vo tom něco přečtete, já nemám čas Vám to tady vysvětlovat, najděte si to na netu.“ Poslechla jsem toho kluka, který mi ty rukavice nakonec musel stáhnout sám. Brrrr. Zima mnou prostupovala ještě intenzivněji a cesta na lanovce se stávala ještě strastiplnější. „Než vystoupíme, tak si je zase nandejte… nebo ukažte, já Vám je zase nandám sám,“ ještě na chvíli se vložil do role pečujícího a ve vteřině zmizel svahem dolů. Já svým blazeovaným stylem také sjela sjezdovku, na jejímž konci jsem zjistila, že moje ruce jsou jako v pelíšku. Můj mladý rychlý snowboardista-zachránce mezitím už stačil vyjet opět nahoru a sjet i dolů, když jsme se zase potkali u turniketů. „Tak cooo? Lepčí?“ „Super, díky moc, kamaráde“, hýkala jsem na něj s vděčností. „Tak komínovej efekt, říkals, jo?“
Komínový efekt v praxi
O tom, zda a jak komínový efekt vskutku funguje, se od té doby přesvědčuju každý den. Nemusela jsem o tom ani nic moc číst, stačilo se jen poddat instinktům. Začalo to bosýma nohama v ranní orosené trávě, a to hned po vylezení z postele. Rosa prostupující roztaženými prsty na nohách dokáže velmi jemně, ale za to intenzivně ochlazovat celý váš organizmus odspoda. Stačí 2 až 3 minuty ťapání v trávě za plného vědomého dechu. A pak rychle zpátky domů. Bosky zůstávám i doma, kde se začne konat ten zázrak – celým tělem začne proudit od těch prochlazených nohou obrovské teplo, až se dostane k hlavě a mozek startuje jak raketoplán. Komínový efekt!
Rituály pro radost
Tenhle rituál jsem tedy před pár lety začala denně praktikovat v létě a úplně plynule přešla i do zimních třeskutých mrazů a sněhu. Postupně jsem k tomu přidala i ranní koupel nohou v dešťové vodě, která odráží venkovní teplotu. Ještě donedávna mi k tomu účelu sloužil blízký Karlický potok, který však již druhým rokem v důsledku veder zanikl. Škoda. Nakonec jsem došla až k ranní koupeli celého těla ve sto let staré plechové vaně, co tu zbyla po bývalých majitelích domu, ve kterém žiji. Pravda, když dlouho mrzne, voda se stane neprostupným ledem, který mě moc nebaví každé ráno sekat, a tak zůstávám jen u mojí krátké „procházky“ bosky venku. V rose, ve sněhu, na ledu, pořád.
Od té doby nevím, co jsou to studené nohy a celkově jsem proti chladu a prochladnutí odolnější. Tak to prostě funguje. Zatím jsem nedospěla k celoročnímu koupání v blízké řece Berounce, ale touhle cestou se ani moje ambice neubírají.
Aquadukt
Můj sen a touha je mít doma malý vlastní aquadukt, nejlépe napojený na „živou“ proudící přírodní vodu, která pak bude na mě stékat od hlavy po celém mém těle až dolů k nohám a vracet se zpět do matky Země. A bude mi dávat sílu živlu, který léči a ke kterému mám takový respekt - k vodě.