Náhody prý neexistují, vše je řízeno osudem. Kdyby toto platilo absolutně a lidi by se tím od počátku svého bytí řídili, asi by se společnost nevyvíjela tak, jak tomu je. Nějaké to lidské usilování a snaha směřovat, co lidi v jejich počínání pohání, tu přeci jenom musí také být.
Já ovšem na náhody nedám dopustit. V mém životě hrají obrovskou roli. A to i pro případ, že to náhoda nebyla a vše bylo někde tam nahoře naplánované. Tak zvaně se mělo stát. Pro mě jsou to magické okamžiky, které způsobily, že mám v životě spoustu krásných a zajímavých lidí a okolností.
Zmíním aspoň dvě.
Říkejme jim třeba Pavla a Pavla, i když obě ženy o setkání, s nimiž budu psát, mají jiná a pro mě krásnější jména. S oběma mě pojí přátelství, které vzniklo mávnutím křídel vážky.
Pavla I
Tou dobou jsem ještě provozovala masáže a praktikovala kraniosakrální terapii. Během vánočního období si někteří moji klienti zakoupili i dárkové poukázky na terapie jako dárek pod stromeček pro svoje blízké. Jeden takový voucher doputoval od snachy i k jisté paní Pavle „A nemá ta tvoje tchýně nějaká zdravotní omezení?“, snažila jsem se u Sáry dopředu vyloučit jakékoliv komplikace. „Ta a zdravotní omezení?“, zasmála se, „to poznáš sama. Je to vysoká štíhlá a velmi vitální paní“.
Když jsem po čase jednoho dne otvírala branku klientce, okamžitě se mi vybavila ta slova: Vysoká – štíhlá – velmi vitální. Zapomněla také říct velmi okouzlující dáma. „Jsem Pavla od Sáry“, a podávala mi voucher. Hned po přivítání a pár minutách konverzace, která od začátku byla tak nějak zvláštně bezprostřední a upřímná, jsme obě věděly, že jsme stejné krevní skupiny. Doteky a souhra při terapii to jenom potvrdily. A nezůstalo jenom u masáže. Začaly jsme se stýkat. Tak vzniklo jedno velké přátelství a Pavla se stala jedním z nejváženějších a nejdůležitějších lidí v mém životě. I když o generaci starší, vlastně nesmírně mladá, a to v jejím případě nejen duchem, ale i fyzicky. Stále štíhlá, vitální, krásná a oduševnělá žena, se kterou si máme pořád co navzájem předávat a učit se jedna od druhé. Často si společně vzpomeneme na okolnost, která nás spojila, a v duchu děkujeme její snaše Sáře, že nás NÁHODOU seznámila.
Pavla II
To léto jsem odletěla za kamarádkou do Španělska na pobřeží jižně od Alicante. Z létaní, byť jsem už něco málo nalétala, mám vždycky respekt. A taky z toho celého kolotoče kolem toho, než konečně usednete v letadle do sedačky velikosti S, kdy většina z vás si přitom musí strčit kolena pod krk a srolovat nohy pod sebe, aby se vůbec vešly (ne tak já se svýma krátkýma nohama, já mám pořád cca 10 cm vůli 😊).
Když jsem se konečně probojovala ke svému místu 17C, zjistila jsem, že jsme na tom se spolucestující hned vedle na sedadle podobně – seděla tam totiž taková krásná usměvavá drobná starší dáma s šibalskýma očima, co měla ještě aspoň 15 cm místa před sebou. Letěly jsme téměř mlčky, až když letadlo začalo klesat na přistání, začaly jsme si povídat. A hned jsme naskočily, jako bychom se znaly odjakživa. „A přijeďte někdy do Budějic, Irenko…ukážu vám město, dáme si skleničku a budete umě spát“, zakončila vřelý hovor a strčila mi do ruky utržený papírek s číslem telefonu. „Děkuju, dobře, tak já se tedy přihlásím“. Byla jsem potěšená a překvapená takovou otevřeností u člověka v letech, kdy se lidi obvykle uzavírají do sebe a do svých příbytků a bojí se každého zavonění u dveří. A tahle žena mě, vlastně úplně cizí ženskou, zve rovnou domů?
Časem jsem paní Pavle poslala SMS, aby měla i ona kontakt na mě. Krátce na to mi přišla zpráva přes WhatsApp!, že je v pořádku a že se těší, až přijedu. Zase, říkala jsem si, takže to nebylo jenom takové to formální pozvání? Zatím jsem Pavle posílala různé odkazy na zajímavé články i moje blogy. A ona se stala, troufám si tvrdit, mojí nejnadšenější a nejpoctivější čtenářkou, dokonce šířila moje články mezi svoje kamarádky. Postupně jsem zjistila, že Pavla není jenom krásný člověk, ale že je ve svých neuvěřitelných 80+ letech i nesmírně činorodá, plná života a chuti se stále učit nové věci, otevřená všemu a veskrze pozitivní.
Letos v létě jsem skutečně za Pavlou do Budějic konečně zajela. Ukázala mi nejen město a proběhla i slíbená sklenička, ale seznámila mě i s mým čtenářským fanklubem. Prožily jsme spolu krásné dva dny a slíbily si, že příště navštíví ona mě. Těším se na to moc, protože přesně takové lidi chci ve svém životě mít!
Náhoda mi do života poslala tyto dvě vzácné ženy. A já NÁHODĚ tímto děkuju.
