Návštěvy lékařů nejsou žádné moje hobby, ale prevence se prostě neoddiskutovatelně vyplácí.  A tak se snažím k nutným vyšetřením a zákrokům přistupovat s humorem, což mi pomáhá odbourávat strach, tu obecně známou nejhorší energii hned vedle nečinnosti a čekání. Někdy mě ale zdravotní personál překvapí a vyrazí mi tak trochu naproti.

„Pošlu Vás ještě na denzitometrii,“ povídá můj ženský lékař, když se rozhlédl po mé kartě a jeho zrak ulpěl na ročníku narození.

„Proč? Co mi je, pane doktore?“ děsím se, naštěstí vsedě.



„Je to vyšetření stavu Vašich kostí, jestli se neodvápňují“.

„A to vážně musím?“, zkouším oddálit návštěvu dalšího zdravotnického zařízení.

„No, padesátka na krku, to nám to řídnutíčko může pomalu přicházet, hm?“  Doktoři prostě umí strašit, pomyslím si.

„A na to chodí i chlapi?“ ptám se trošku hloupě, ale nějak se mi zachtělo genderově vyváženého přístupu (u ženského lékaře!).

„Bohužel, ženy jsou v tomto ohledu v rámci ubývajícího hormonu poněkud znevýhodněné.  Ale nebojte, je to naprosto neinvazivní vyšetření a k tomu tady blízko, hned za rohem“, snaží se mě uklidnit ten, co je „chlapem“. „Jestli chcete, sestřička Vás tam hned objedná“. A tak se i stalo.

Soukromá klinika na dobré adrese už sama o sobě uklidňuje; v prosklené recepci seděla slečna jak kandidátka na královnu krásy s vizitkou V ZÁCVIKU, luxusní křesla vybízela k odpočinku a ze dveří  dlouhé chodby přelétali sem tam, sem tam bílí andělé v bílých podkolenkách (hm, asi firemní kultura), sestřičky. Občas vyletěl i nějaký ten barevný motýl, to pan doktor doprovázel svojí „klientku“ (tady se neříká pacientka). 

„Chodbou až na konec a vpravo do čekárny číslo tři,“ promluvila ke mně jahodová ústa a řasy jak smetáky nad očima udělaly skoro průvan. „Děkuji.“

„Paní Jandová (to jsem jako já)“, vyzýval mužský hlas ze dveří ordinace, ani jsem si nestačila odložit kabát.

„Dobrý den, žádanku a svléknout do ´negližé´ prosím,“ přivítal mě menší nenápadný ´pán v letech´ s energickými pohyby. Na sobě měl značkové džíny, košili a kvalitní boty, prostě žádný bílý plášť a bílé sandály, ale civil. 

„Lehněte si tady na ten stůl, prosím, a jemně rozpažte ruce a uvolněte nohy, ať si tu Vaší pánev denzitometr správě načte.“ Lehám si poněkud nemotorně a strnule. „Nebojte se, bude to tady nad Vámi asi deset minut jenom tak jezdit, tak se uvolněte “. Udělala jsem to přesně tak, jak mě zdravotník instruoval, a zkusila být uvolněná (ha ha). Jen, co jsem si myslela, že už už se mi daří být v klidu, pán přistoupil ke mně a rozzářil se jako sluníčko: „Jééééžiš, Vy tady máte na sobě celou galerii“, sprásknul ruce a tvářil se zjihle nad mým lehce potetovaným tělem. „A copak to tady máme?“, zkoušel. „To je… to je…“, zkoušel dál, jestli mu pomůžu. Poskakoval kolem stolu, zatímco přístroj mi krájel tělo a měřil hustotu mých kostí. 

Nejdřív mi připadala celá ta situace taková nejapná a nevkusná. Ale pán byl spíš roztomilý, než vlezlý, a tak bezelstně se snažil, že jsem nakonec přistoupila na jeho hru a začala mu házet indicie.  „Tak to bych neuhádl“, kroutil hlavou sebekriticky, když se trápil nad poněkud warholovsky ztvárněnou Fridou Kahlo na mé paži.  „Ale tohle, tohle, počkejte, tohle vím…“, pokračoval a obracel si mě jako na grilu. Když uhodl, radoval se jaké malé dítě a rychle si mě natočil tak, aby jeho objevování obrazců mohlo pokračovat. Jenom jsem doufala, že kromě monitoringu všech (kromě jednoho utajeného) obrázků a textů na mém těle dochází i na to, proč jsem sem vlastně přišla.

Nakonec se z celého vyšetření stal takový malý humorný kvíz CO, resp. KDO je KDO, a já v ordinaci strávila místo dvaceti minut pěknou třičtvrtěhodinku plnou pokusů, omylů a hlavně smíchu. 

Pan asistent mi nakonec pochválil můj vkus a rozloučil se se mnou slovy: „A moc neskákejte, máte to tam dost odvápněné… ale to už Vám popíše pan profesor“.  Úsměv mi na tváři trochu zmrzl, ale nedala jsem se a obratně zakontrovala: „Tak já si nechám příště na tělo asi vytetovat velký nápis POZOR, KŘEHKÁ!

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 10

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved