Jsou lidé, se kterými se vídáme denně. A pak takoví, se kterými se potkáme tak maximálně jednou do roka. Zrovna takové já potkávám u příležitosti Dny Marianne.
Už přes deset let zhruba v polovině každého září nás dá dohromady tohle marketingové umě uchopené volání do obchodů všeho druhu. Jednou za rok se scházíme, skalní jádro je obvykle známé, ale kdo další se dostaví k sobotnímu stolu v oblíbené italské restauraci vlastně do poslední chvíle ani netušíme. Upřímně, ani si nepamatuji, jak se všechny ty ženy jmenují, ale bývají to setkání příjemná a taková odlehčená.
Dopolední poletování od kosmetiky do prodejny s elektrospotřebiči s nutnou rekvizitou – zázračnými slevovými kupóny – v ruce, pak rychlá káva a zase přesun do jiného obchodního hemžení. Kolem poledne se my všechny ženy různých věků, profesí a osudů scházíme více či méně uspokojené nákupy nebo doslova utrmácené honem za úlovky za příznivou cenu v centru Prahy.
Obvykle se celé této akce zúčastňuju tak nějak nenákupně, totiž přicházím až na předváděcí oběd. Přistupuju totiž ke všem slevám tak nějak nedůvěřivě. Letos mě však Dny Marianne zastihly v jakési nákupní horečce, respektive touze všechno staré zahodit a koupit vše nové.
A tak se stalo, že na společný oběd jsem tradičně dorazila sice bez tašek Dny Marianne, zato ale s téměř virtuálně prázdnou kupónovou knížkou. Moje nákupní orgie se totiž odehrály již v pátek a on-line.
Hmmm, nová pračka, ta by se hodila – tedy šup na weby. A moje televize, ta přeci není dávno Smart – šup do košíku. A ten mixér, co mi koupili rodiče před léty v TV shopu, ten už má taky své odmixováno – hopla, taky do košíku….
Takhle v mém košíku nejmenovaného e-shopu s elektronikou a domácími spotřebiči skončila skoro půlka nabízeného akčního sortimentu. Jenže ouha, nápad udělat nákupy bez stresu z pohodlí křesla a pouhým kmitáním myši měla patrně většina obyvatel Česka. Až systém pod návalem objednávek opakovaně kolaboval, přesně před potvrzením platby. Sakra, sakra, když už jsem se do toho nakupování dala, tak to přeci nevzdám, ujišťovala jsem sama sebe a stále dokola klikala ve víře, že se nákup podaří.
Podařil se, vážně. Jenže k mému zděšení jsem naklikala každý z vybraných produktů až čtyřikrát. A také zaplatila.
Můj mobil je doteď plný upomínek na nevyzvednuté zboží a můj účet vybrakovaný. Ne, není to žádná tragédie. Chovám se zodpovědně a přes zákaznickou linku všechny nadbytečné objednávky poctivě ruším. Kupodivu druhá strana stejně poctivě přiznává také své pochybení, vyjadřuje pochopení a peníze vrací.
Dalo by se říct, že jsem si letos tedy svým neřízeným nákupním chtíčem dost naběhla. Ale ne tak docela – konečně jsem se mohla na Marianním obědě podělit o osobní nákupní zkušenost a zapojit se do odlehčeného tlachání třeba o kaviárovém krému za hubičku.
Už se těším na příští Dny Marianne. Hlavně na ten oběd. A nákupy raději zase přenechám ostatním.
