Když vloni před koncem roku padlo rozhodnutí jet do Říma, vzplála jsem radostí jako opravená karma. „Jupí, tam jsem ještě nebyla!“. A od té doby jsem si o tomhle městě záměrně už nic nezjišťovala, ani o něm nečetla. Ráda totiž nechávám nová místa na sebe jen tak působit – načítám jejich energii, naslouchám tepu jejich života a naciťuju místní obyvatele. A k tomu taky proč? Vždyť s sebou jsme měli průvodce jednoho z nejpovolanějších.
Ruská ruleta
„Cože, vy se moc neznáte? No to se tam sežerete“, děsili se někteří známí, když zjistili, v jakém složení se na cestu chystáme.
Čtyři ženy, co doposud spojovalo jedno místo a spíš pár příjemně strávených chvil nad sklenkou vína než přátelství, různého věku, rozdílných profesí, každá jinak založená. Tohle vypadalo jako velká ruská ruleta – sdílet spolu 7/24 jeden byt a jedno město. A že město obrovské!
Pár zkušeností s cestováním i s Římem už některá z nás měla. Ale i takové cestovatelky, jako jsme byly my čtyři, se mohou cítit v tak velké evropské metropoli poněkud ztracené. Ne tak ovšem s Míšou, jednou z nás, která kromě toho, že Řím miluje a věnuje se jeho historii, jej v rámci svých studijních misí navštěvuje poměrně často. Není divu, že vybavená perfektní italštinou už získala sympatie nejednoho domorodce, a také zná místa, o která oko běžného turisty ani nezavadí. Bylo tedy obrovskou výhrou mít někoho takového s sebou, protože Míša nám umožnila zažít Řím jinak.
Jak už jsem naznačila, bedekry a cestovatelské příručky to není nic pro mě. Já se pohybuju na cizím území spíš intuitivně a vnímám prostředí přes lidi a situace, okolnosti. Proto v dalších řádcích nabídnu jen pár malých postřehů a střípků z Říma, jak se mi zjevovaly den po dni.
Wow!
Můj první dojem? Impozantní, velkolepý, monumentální… Tohle byla slova, co se mi honila v hlavě, když jsme mohutným sloupovím vstoupili na Svatopetrské náměstí před baziliku sv. Petra. Náměstí nebylo tehdy prázdné, naopak, byly tam sestavy židlí pro věřící, neboť ten večer našeho příjezdu se před bazilikou konala veřejná modlitba. Mohli jsme zůstat, nebo taky ne. Bylo to otevřené pro všechny. Ale my jsme se rozhodli pokračovat po velkých bulvárech přes Tiberu do centra.
Historie, historie, historie
Jestli je pro mě něco synonymem historie, pak je to právě Řím. Řím je doslova prosycen historií. Dalo by se říct/napsat (pokud už to někdo neudělal), že město samo je úplným koncentrátem historie. Ať jdete nalevo, nebo napravo, najdete jeden dechberoucí palác a kostel vedle druhého. Kostelů je tu ostatně tolik, že po tom mém navštíveném jednadvacátém jsem je přestala počítat. Budovy nejsou nijak násilně (a Bůh ví, zda vůbec) opravované, nebo je jim umě dodávána tak neuvěřitelně věrohodná patina? Za noci dostávají úzké uličky nasvícené pouličními lucernami ještě větší kouzlo, mají tajemnou sílu, až se člověku nechce domyslet, co se za všemi těmi zdmi dělo a děje. Tohle tajemství Říma je tak přitažlivé, že byste se nejraději procházeli nocí až do rána a pak si dali s domácími první ranní voňavé espresso.
Voda
Je roztomilé, jak všude po Římě, v zapadlých koutech i na bulvárech najdete malé fontánky, taková přízemní pítka, ze kterých nepřetržitě proudí voda. Pitná! Lidé se u nich osvěžují, turisté naplňují lahve nebo vodu pijí rovnou z dlaní, děti se u nich cachtají, někdo si myje ruce nebo smáčí opocené čelo. Jsou to příjemná místa. Ale přistihla jsem se, že mě trochu ta věčně přitékající a odtékající voda znepokojuje. Nevím nic o zdroji té vody, ani kam odtéká, jen mi přišlo, že tímhle živlem a darem se v Říme poněkud plýtvá.
Voda a fontány, to je vůbec pro Řím téma. Kdybych byla pozornějším čtenářem knihy o římských fontánách naší souputnice Míši, uměla bych na tomto místě napsat i číslo, kolik fontán vlastně Řím má! Budete si ale muset tuhle knížku přečíst a prozatím se spokojit s mým konstatováním, že všechny mají svoje kouzlo, včetně těch úplně malých v patiích starých paláců.
Italská móda
Nemohu opomenout, jak Italové, v tomto případě Římané chodí ulicemi oblečeni. Jak se nosí, jak TO nosí! Jsou vždy elegantně rafinovaní, muži i ženy. I venčení psa je příležitostí pro vyvenčení těch nejlepších kousků šatníku, ale neokázale, nenápadně Gucci sem, Gucci tam. Zejména starší gentlemani se na honyodlišují od našinců – košile, dlouhé! kalhoty (nikdy žádné maskáčové bermudy s kapsami) a padnoucí sako nebo lehká bunda, takhle si Ital vykračuje jenom koupit něco k snídani, přitom lupne do sebe jedno cappuccino a volným krokem zpátky do obrovských palácových vrat. Ne, co jsme nepotkali žádného šlechtice, ale obyčejného obyvatele Říma. Jo, jo, o tom se mi bude dlouho zdát 😊
Je libo kabelku?
Fenoménem Říma jsou pouliční prodejci fejkového značkového zboží. Tuhle nelegální činnost tady provozují většinou obyvatelé afroamerického původu. Postávají dál od centra v postranních ulicích Říma, zboží mají vyskládané na zemi na kartonových krabicích, oblečeni (a to navzdory teplotám nad 20 st. C!) teplákách a bundách s kožešinou. Asi jim je v téhle zeměpisné šířce pořád stejně zima. Jejich šance na ulovení zákazníka je dost chabá, ale nevzdávají to. Nejsou vlezlí a člověk se necítí nebezpečně, spíš má obavy, kde takový zoufalec skládá na noc hlavu.
Corrado, co mi dnes uvaříš?
Nejsem už vůbec mladý, k tomu sám, ale to není přeci důvod k tomu si doma jen tak učmuchtit nějaký oběd?! Hezky se obleču, vezmu si hůlku, přidám úsměv a půjdu do své oblíbené restaurace. Ciao Corrado, co si dnes uvařil dobrého? Tak by se daly charakterizovat římští důchodci. Vážně. Kolem oběda sedí postarší pánové i dámy každý zvlášť, ale vlastně s námi všude kolem v restauraci u Corrada, pochutnávají si stejně jako my na naprosto jednoduše delikátních těstovinách Carbonara nebo Cacio e Pepe, k tomu popíjejí vino di casa, zdraví se s ostatními, sem tam si přisednou, když se neslyší dobře nebo se jen chtějí víc bavit. Podle mého třeba v Praze úkaz skoro nevídaný. No, další lekce Evropanovi/čecháčkovi.
Teď, když svoje pocity sepisuju, zjišťuju, co všechno jsem si z tohohle pro mě tajemného města odnesla v srdci. Ale na můj nejsilnější zážitek z Říma si budete muset počkat až do pokračování.
