Až teď, po návratu z Říma, si dočítám věci, po kterých mi návštěva toto tajemné město vyrobilo informační hlad. Taky jsem si znovu pustila film Paola Sorrentina Velká nádhera, ze kterého jsem si s dovolením tak trochu půjčila titulek obou textů o Římě. A věřte, všechno, všechno mi to najednou zapadlo a nejen Řím, ale i ten film jsem viděla úplně jinou optikou. Třeba hned v úvodu druhý, třetí obraz – Fontana dell'Acqua Paola, na jejímž balkoně zní zpěv sboru žen a Řím je před nimi jako na dlani. Nebo hlavní postava filmu Jepe (v podání úžasného Tonia Servilla) jak se prochází po břehu Tibery a za ním Andělský most. A když už jsme u té Tibery…
Tibera a lodě
„Na Tibeře jsem nikdy neviděla plout parník“, udiveně zmínila naše kamarádka a průvodkyně Míša vždycky, když jsme se právě po Andělském mostě vracely do našeho bytu kousek nad Vatikánem. Tibera opravdu nevypadá jako splavná, protože i skrze kalnou zelenou vodu je vidět, jak je v ní rostou různé plavuně a koryto je mělké. Jen uprostřed je řeka vyhloubená, snad právě kvůli parníkům, co vozí turisty sem a tam. Jinak obecně tahle řeka nepůsobí moc vábně. Sešla jsem k ní, abych k ní přičichla, jestli aspoň voní. Nevoní. Spíš zapáchá.
Lupínky aj. zobání
Z maličkostí se skládají velké věci. A jedna taková maličkost návštěvníky Říma a příznivce barů myslím potěší. V barech a restauracích je totiž zvykem k nápoji podávat smažené bramborové lupínky, olivy nebo jiné pochutiny. A to gratis. Jenže tyhle bramborové lupínky nejsou zdaleka tak mastné a nechutné, jak je známe z našich končin, jsou lahodné. A celé je to takové příjemně gesto hostitele, co otvírá prostor ke konverzaci a k další objednávce.
Italka co neumí italsky
Do Říma jsem bohužel vyrazila italštinou naprosto nepolíbená. Ale i tak jsem asi zapadla. Díky svému vzezření se mi totiž nejednou stalo, že mě na ulici oslovili turisté a chtěli radu, kudy například k Fontaně di Trevi či k Pantheonu. Dostali ze mě ovšem většinou jen pár anglických frází a máchání rukama. Pak jsem se naučila aspoň italsky větu, že nemluvím italsky. Moc to nikomu z bloudících nepomohlo, ale já jsem měla aspoň pocit, že už s italštinou začínám.
Dlouhé vlasy, štíhlé nohy a široký úsměv
Schválně si dovolím na tomhle místě paušalizovat, že Římanky nosí do velmi zralého věku dlouhé vlasy. Ty mají buď s citem obarvené nebo prošedivělé ve stylu pepř a sůl. Ale vždy perfektně upravené! K tomu jsou vesměs stále štíhlé, a i když jejich tělo není dávno v bezchybné kondici, jsou elegantní, s tmavými brýlemi, nechybějícím úsměvem zarámovaným výraznou rtěnkou a typickou italskou gestikulací.
Největší zážitek
Ve včerejším článku o Římě jsem slíbila, že se podělím i o můj největší zážitek. Nečekejte, že jsem snad našla svatý grál nebo že mě na ulici oslovil papež!? Ne. Bylo to úplně prosté, i když Bohu také blízko. A paradoxně vůbec ne v Římě.
Jeden den jsme se vydaly se vlakem k moři. Městečko Campo di Marenás přivítalo typickými kulisami malého přímořského letoviska včetně půvabné, ale ještě dost prázdné pláže. Nebylo divu, vždyť na teploměru bylo něco málo přes 20 st. C. Z terasy kavárny jsme na pláži zaznamenaly jen dva oblé zadečky asi čtrnáctiletých dívenek v bikinách, kterým pofukování studeného větru od moře pramálo vadilo.
Ale ani já jsem neodolala celé té dovolenkové atmosféře, zula boty, vykasala kalhoty a přešla po pláži až do moře. Studená nestudená, voda byla tak osvobozující a vše bylo najednou tak klidné, až jsem si začala s rukama spojenýma na prsou odříkávat svoji modlitbu. V tom mi někdo zaklepal na rameno. To ty dívenky. S rukama sepjatýma mě anglicky prosily, zda by se mohly pomodlit se mnou. „Ale já se modlím po svém, holky“, netajila jsem se. „To nevadí…. prosíííííím“ Ač zaskočená, pokračovaly jsme spolu. A když už jsme tam jen tak všechny tři stály chvilku ve vodě, holky mi najednou líply pusu a odskotačily zpátky na deku.
Tak.
Vždycky, když odněkud přijedu, jako by ve mně ještě pár dní bydlel duch toho místa. A vždycky sama sobě slibuju, že ještě za tepla zachytím to, co cítím, co mi to místo otevřelo, co mi dalo. Ale nakonec vždycky dojdu k tomu obecnému zjištění, co už vlastně dávno vím a nosím pořád v sobě – že cestování nás vymaňuje z jakési malosti a dává nám nadhled. Že když občas vylezeme z té naší ulity, vyjedeme za hranice té naší, byť krásné, ale malé zemičky a rozhlédneme se, začneme roztahovat pomyslná křídla, vznášet se, objevovat, navazovat neobvyklé vztahy a zažívat netušené. A pak nás naplnění tím vším paradoxně zase vrací zpět k té naší hroudě a považujeme si víc svého domova.
Tenhle pocit miluju a přeju ho všem!
