Prezident republiky. Už to sousloví ve mně vzbuzuje respekt. Pořád ještě. A to i navzdory faktu, že v posledních letech čeští nositelé tohoto označení ve mně zrovna neevokují obraz majestátu.
Původní porevoluční demokratická volba prezidenta, tedy prostřednictvím volených zástupců v obou komorách Parlamentu, mi sice připomínalo tak trochu cucání bonbonu přes igelitový pytlík, ale v konečném důsledku jsem někdy byla ráda, že to za mě rozhodnou ti, jímž jsem dala ve volbách svoji důvěru.
Když se v roce 2012 rozhodlo, že si budeme prezidenta volit napřímo, vlastně jsem se zaradovala. Ale pak mi to došlo – vždyť hlavu státu (aniž bych se nějak povyšovala nebo neměla respekt k ostatním) ale tak nebudu volit jenom já a mně názorově i jaksi lidsky blízcí lidé, ale všichni v téhle zemi! I všelijací pomýlenci. I trollové. I ta paní Nováková, co za totáče donášela na našeho tátu do Bartolomějský. Prostě každý, kdo naplní podmínky přímé volby.
Volba nového prezidenta je za dveřmi, již v lednu. Ten starý už naštěstí vystřílel všechnu prezidentskou munici čili doba, kdy budeme moci nechat vyvanout pachuť po vládnutí sebestředného zloprcka, otevřít na hradě okna a vpustit tam závan svěžího rozumu, vkusu a důstojné reprezentace, je už na spadnutí.
Na českém prezidentském nebi se zjevilo 21 hvězd (voko bere 😊). Některé šajní už delší dobu, některé jsou teprve novy, některé ani nezáří. Dalo by se tedy říct, že máme z čeho vybírat Ale vážně a s respektem jich lze brát bohužel ale jen pár.
Problém ale vidím hlavně v tom, že člověk, aby i nad těmi, které by docela rád na hradě viděl, musí přivřít vždy aspoň jedno oko! Není totiž skoro kandidát, který by měl k funkci prezidenta dostatek předpokladů a zároveň měl ZCELA čistý štít. Asi si někteří z kandidátů tak ani neuvědomují, jak těžké to nám lidem dělají, když jdou do kandidatury se škraloupy z minulosti, ale hlavně se nedokážou k tomu postavit čelem, nevymlouvat se, přiznat bez vytáček svoje poklesky, vejít do té arény a ukázat své slabé místo, ať se národ rozhodne, zda tam vrazí kopí. Místo toho kličkují a mlží, zaplétají se nebo se obhajují trapnými argumenty.
Je vážně tak těžké najít v téhle zemi člověka, který by naplňoval nějaké obecné parametry prezidenta a netáhl se na ním stín zásadnějšího občanského či lidského selhání?
Cítím se hrozně, protože na každém kandidátovi mi něco vadí. Přitom (a vím to!) abych se vůbec k volbám dokopala, měla bych se spíš soustředit na to, co mě u nich oslovuje, co nás spojuje, kde cítím jejich potenciál k dobrému prezidentování.
Tak aspoň jedna dobrá zpráva – já osobně jsem totiž šťastná za alespoň jednu prezidentskou kandidátku – ženu. A to ne proto, že bych to hrála na nějakou genderovou či kýhovýra vyváženost, ale proto, že se tu jeví šance vnést do prezidentském úřadu kouzlo silné ženské intuice, která v historii politiky nejednou už prokázala lidstvu dobrou službu.
Vím, že jsem v tomhle ohledu idealista, ale upřímně bych tomuhle národu (a sama sobě) přála, abychom mohli volit lehkou rukou. Aby už konečně skončila éra pokukování po okolních zralých, nezkorumpovaných a v konečném důsledku i pohledných reprezentantech země. Chtěla bych jen tak sáhnout do pytlíku a vytáhnout si ESO. Otázku, které rozumím a umím na ni i odpovědět.
Ale tuším, že moje volba bude lehká úměrně svědomí těch, co se nabízejí. A jak řekl můj kamarád: tak snadné, jako to bylo u Václava Havla, to už asi nikdy nebude.