Jen v málo oblastech života tolik záleží na jedinečnosti člověka, jako je tomu v činnostech či službách, kde dochází k dotyku.
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč jste si vybrali právě tuto kadeřnici, tohoto holiče, proč zrovna od tohoto fyzioterapeuta Vám to nejvíc pomáhá, proč rádi chodíte k této pedikérce, proč zrovna tato masérka? Samozřejmě, rozhoduje kvalita a cena služby, kterou dostanete, ale všechny tyto činnosti mají také jednoho společného jmenovatele – vybíráme si je podle jakéhosi podprahového klíče, který vlastně ani neumíme pojmenovat. Prostě nám tak nějak tzv. sedne.
Komunikace
Dotyk je po očním kontaktu druhým nejdůležitější způsobem neverbální komunikace. Dotykem komunikujeme už od narození, jak jinak, když slovy si zpočátku obě strany tak úplně nerozumí. Užíváme si jich hlavně jako miminka a od těch nejbližších: od maminky, která nás přivine, jen se narodíme, od tatínka, který nás bere do těch velikánských rukou, jemně sevře a políbí na čelo. Od prarodičů, od babičky, když nás s rozbitým kolenem beze slov přivine, vezme na klín a pohladí po vlasech. Od dědy, co jinak „tvrďák“ nás při prvním úspěchu trochu neomaleně poplácá po zádech. Od sourozenců… A tak to jde s námi a s dotyky životem dál, až si postupně začínáme zvykat i na dotyky těch úplně cizích lidí. Paní učitelka ve školce nás pobídne ke svačině vzetím za ruku, tělocvikář nám pomůže do výmyku, na střední škole nás profesor přivítá pevným stiskem ruky. Samostatnou a nejdůležitější kapitolou jsou potom partnerské doteky, ty, které v nás otevřou úplně jinou stránku člověka a dají nám nahlédnout do nejintimnějších sfér blízkosti.
Dotek přírody
Ale neužíváme si jen dotyků lidských, dotýkají se nás i živly, příroda. Například voda, ať už lahodně studená nebo příjemně teplá, pokud se do ní ponoříme, dává nám zažít pocit absolutního dotyku. A vzduch? Ten se nás dotýká dokonce každý den, každou minutu, každý okamžik, a dokonce do nás vstupuje.. Pokud můžeme ven do čisté přírody, je to dotyk čerstvého svěžího vzduchu, v zimě mrazivého, v létě zas horkého jako pára, na horách jiskřivého až opojného. Nebo dotek ohně! No, ten přímý asi nikdo úplně nechce, ale oheň se nás může dotýkat i vzdáleně a také velmi příjemně. Doteky země, půdy, to když na jaře zaryjeme svoje prsty do provoněné hlíny, nebo když si na zem jen tak lehneme a necháme plout myšlenky pohledem na oblohu.
Samostatnou kapitolou jsou přístroje, se kterých je komunikace dotykem založená. Jak bychom dnes s nimi asi zacházeli? Všimli jste si, jak výrobci na rukavicích umístili dotykové zóny? Zatím jen kvůli těmto přístrojům, ale já se těším, že časem se vymyslí i něco pro přirozený „lidský“ dotyk :).
Dotyky mohou být různé. Dotyky cílené, řízené, přímočaré, pevné až neurvalé. Na druhé straně doteky něžné,jemné, letmé, mimoděk. Kolik jich za svůj život zažijeme?! A nebo také ne. Nejsou vzácné případy jedinců, co na dotycích, myslím těch přirozených, nevyrostli, nezakusili je. Není to lehké. Pokud nám dotyky od dětství chybí a nejsme na ně zvyklí, může to mít vliv na budoucí vztahy, ve kterých potom můžeme fungovat poněkud nestandardně, dokonce jich ani nemusíme být schopni. Absence dotyků může vést až k izolaci nebo agresi. A to je potom velké téma pro psychology a možná i pro psychiatry. I u dotyků totiž platí, jako téměř u všech přístupů v životě, všeho s mírou.
Doteky léčí
Já osobně mám dotyky tak trochu v popisu práce. Při své terapeutické či masérské praxi se kromě aplikace naučených a ověřených praktik snažím o naprosto adresné dotyky určené tomu kterému klientovi. Vždy, než přiložím svoje ruce, naciťuji se na něj a na jeho potřeby. Nikdy není jasné, kam moje ruce padnou, kde se dotknou, kde se zastaví a pomohou. Také vždy při terapiích pracuji s energií klienta, potažmo s naší vzájemnou energií. Přijde mi toto počínání úplně přirozené a podle mého by to tak mělo být u všech, kdo provozují tuto praxi.
V rámci kraniosakrální terapie se klientů dotýkám přes oblečení a velmi, velmi jemně. A přesto jsou tyto odborné dotyky schopné nastartovat samoozdravné procesy či odstranit nějaké to trápeníčko. U masáží volím dotyky a tzv. přítlak velmi individuálně podle kondice a aktuálního stavu klienta. Nikdy nemohu pojmenovat, jaký druh masáže zrovna provádím, neboť se snažím kombinovat všechny získané dovednosti a techniky tak, aby konkrétnímu klientovi pomohly.
Za mojí praxe jsem poznala také klienty, kteří si chodí v podstatě jenom pro ty dotyky. Nejednou se sami přiznali, že kromě toho, že jsou přesvědčeni o účinnosti mých terapií, chodí si také pro doteky samotné, protože jich mají v běžném životě málo, nebo je nemají vůbec. I tak je to v pořádku. V takovém případě přidám na rozloučenou třeba i lehké objetí.
Musím se přiznat, že se ale setkávám i s lidmi, co doteky vysloveně nesnášejí. Nikoliv při terapeutické praxi, takoví ke mně ani nedojdou, ale v běžném životě ano. Vždycky mě to překvapí, ale naprosto respektuji. Jen si takový život ani neumím představit. Podezírám tyto jedince, že je nikdo dotekům v životě nenaučil, a nikdy tak nepocítili jejich moc.
Síla řízeného doteku v terapeutické oblasti je neoddiskutovatelná. Čteme to všude a mnozí z nás to zakusili, jak masáž či jiná doteková terapie ulevily od stresu, od bolesti, rozhýbaly životadárné tekutiny v těle, nastartovaly očistné procesy, nastolily rovnováhu, zklidnily mysl i tělo, pozvedly v propadech, povzbudily ztrouchnivělé srdce... Doteky dokáží, když na to přijde, i léčit. Jsou to právě ty doteky, co nás činí jedinečnými.
Fenomén doteku existuje. Až někdy budete chtít něco říct nebo se nějak projevit a budete cítit, že si to můžete dovolit, vyměňte slova za lehké objetí, poplácání, prostě dotek. Někdy je takové gesto nad tisíc prázdných slov.
